Ikarův pád

Menšík i Hanzlík jsou legendy českého filmy a tady znovu suveréně dokazují svoji velikost. Film mně byl doporučen vylečeným alkoholikem, který ovšem seděl znovu u piva, a tak  jsem se těšil na komornější a starší verzi Úsměvů smutných mužů. Bylo to ale něco trochu jiného a já se nudil. Zkrátka na dnešního diváka to bylo prostě málo surové a film si mě nezískal. (09.12.2023)

"Když má člověk někdy někoho doopravdy rád, je to ta nejkrásnější věc, která ho může v životě potkat." Poslední věta Vladimíra Menšíka před odchodem do protialkoholní léčebny mluví za celou tuto nesmrtelnou inscenaci z pera znalce lidských srdcí Jiřího Hubače. Opravdu mistrovské drama a nejen Menšíkův lidský a civilní projev herectví. Tohle by se mělo pouštět na katedře FAMU všem hercům, kteří chtějí v životě něčeho dosáhnout a zahrát. A měli by se podle toho učit i dnešní rádoby herci, kteří elitě, která zde hraje nesahají ani po kotníky. Ikarův pád zapůsobí o něco více hlavně na ty, kteří se s démonem alkoholem seznámili blíže, ať už jakkoliv. (12.05.2018)

Snáď jediný problém, ktorý som s týmto filmom mal, bol fakt, že pán Kára je síce alkoholik, ale je v rámci rodiny pomerne nekonfliktný a so ženou sa neháda, o nejakom domácom násilí tu nemôže byť potom ani reč. Inak je všetko psychologicky veľmi dôveryhodné a to vďaka kombinácii precízneho scenára a vynikajúcich hereckých výkonov. Alkoholizmus môže byť v kinematografii zobrazený všelijako, Filip dal prednosť vzťahovej dráme a ako hlavnú postavu si vybral syna, preto sme ušetrení ťaživých alkoholických delírií, ako napríklad v Stratenom víkende Billyho Wildera. Ukážka toho, že pokiaľ podľahnete alkoholu, preberie naplno nad vami kontrolu a (z)ničí chtiac nechtiac životy všetkých vašich blízkych. Na televízny film veľmi pedantne spracované. (11.09.2013)

Skvělá iscenace fenomenálních tvůrců - takto ve zkratce lze charakterizovat tento televizní film věnovaný alkoholismu. Předchůdce Vláčilova HADÍHO JEDU dává neuvěřitelně velký prostor Vladimíru Menšíkovi. Mýtus o jeho jednostrunném komickém herectví tento vynikající rozporuplný muž tady bourá od základu. Tragédie alkoholika je zvláštním případem neštěstí každého, kdo včas nedokáže zkrotit běsy v sobě a dopusti, aby nad ním nabyli moci. Takto postižení lidé neztrácejí své lidství hned a zcela. O to otřesnější tragédie, o to jímavější dočasná vzepětí a často - s přispěním vyšší moci - i pozitivní překonání nemožných stavů, považovaných za nezvladatelné. Letos je to dvacet let od smrti tohoto giganta naší kinematografie i televizní dramatické tvorby. V IKAROVI - a nejen v něm - postavil sám sobě nejkrásnější pomník. Pomník, který připomíná složitou členitost a nepopiratelnou nadčasovou velikost tohoto bodrého, temperamentního Moravana. (17.09.2007)

Velmi silný příběh o člověku, který je v pasti závislosti na tvrdé droze, alkoholu. Ničí svou rodinu, ničí sebe. Trapně je okolí, trapně je jemu -- když mu klesne hladina. Potom sám sebe dokáže hodnotit a pohrdat sebou, ale že by se měl léčit, to je těžký krok. Vždyť poslední ostrůvky vlastní osobnosti a hrdosti jsou ty, kdy prohlašuje a doufá, že to zvládne sám, léčení je pro něj poslední prohra. Díky civilnímu scénáři, který jde mimo jakoukoli teatrálnost (viděl jsem velmi nedávno americký Flight na totéž téma, se jmenovaným problémem), jsem nyní opravdu přesvědčen, že alkoholismus je nemoc a nikoli jen nekonečná řada lidských selhání. Že si ji člověk zavinil sám (pak už) nehraje roli. Nemám alkoholika mezi blízkými, ale tenhle příběh mi hnal slzy do očí. Menšík 100% a není co dodat, Hlaváčová 100% a trpěl jsem za ni. Oba dovedou hrát pouhou řečí těla, barvou hlasu, výrazem. Nepřehrávají, nevypadávají z role. Hanzlík skoro 100%, jedna z životních rolí i pro něj. Kdo mě překvapil velmi příjemně, Řanda, skoro 100% -- jsem zvyklý, že jeho roličky malých trapných padouchů jsou často schematické, primitivní. Zde hrál roli našeptávače hlavně po úvodu velice dobře. Inteligentní roli měl i Vinklář, fajn že nesklouzl k mentorování, skoro 100%. Jediná slabina filmu, Rázlová, mi dost nesedla. Když už ostatní hodnotím procenty, tak sotva 50%. Ještě k zasazení do doby -- cítím deziluzi a depresi z vrcholu normalizace, nicméně film velmi solidně potlačil povinné prvky reálného socialismu a je v něm jen velmi drobné a snesitelné tepání buržoazních nešvarů (rozuměj Řandy). Za mě snad úplně nejlepší televizní film mé rodné země. (05.05.2013)