Ikarův pád

Umělecké i lidské setkání scénáristy Jiřího Hubače a režiséra Františka Filipa patří k zásadním okamžikům televizní dramaturgie sedmdesátých a osmdesátých let. Neobyčejná jednoduchost, s jakou Hubač psal své náměty, se promítá zejména v hluboce lidském vykreslení hlavních postav, které vytvářejí pouhý prostředek k vytvoření skutečného obrazu. Hubač ve svých dramatech, ať už televizních, filmových nebo divadelních, vystavuje hrdiny velkým životním zkouškám s nemalou dávkou empatie a porozumění pro jejich lidské slabosti a zaškobrtnutí. Přitom jim dokáže velkoryse odpouštět, a když už se na postavy žene veliká životní katastrofa, snaží se i v té nejtrpčí situaci najít něco povzbudivého, někdy i úsměvného. Tento bohatý rejstřík plně zastupuje i původně zamýšlená trilogie, z níž byly nakonec realizovány pouze dvě části (druhá nese název Tažní ptáci, třetí - nazvaná Zima poutníků - byla pro televizní obrazovku adaptována až v současnosti jako Hodina klavíru). Hubač napsal titulní roli barového klavíristy a notorického alkoholika Káry přímo pro konkrétního herce s velkým H. Pro Vladimíra Menšíka. Přestože Menšík již předtím v několika celovečerních filmech prokázal, jak sugestivně dokáže zahrát velkou charakterní roli, jako by to, překryto komediálním figurkařením, vždy znovu někoho překvapovalo. Jen výjimečně mu byly svěřovány jiné než komediální role, vnucenou jednopolohovost svého herectví zřejmě cítil i on sám, když krátce po dokončením Hubačovy inscenace prohlásil: "Ty mé role, to je většinou jako bych na zeď jen házel písek. Teď jsem snad dokázal víc než dělat šaška." Ovšem byla by velká chyba zastiňovat další zúčastněné, především hrubě nedoceněnou Janu Hlaváčovou, která se tu dokázala s až dechberoucí skromností vcítit do role stále zrazované manželky. Jednu ze svých nejzdařilejších postav tu vytváří skvělý Čestmír Řanda v přesně padnoucí masce mefistovského strýce; špičkové výkony, byť na nepoměrně menším rozsahu, odvádějí i Hanzlík, Vinklář, Janžurová a Hanus. Dnes, s odstupem více jak třiceti let, je ústřední téma Hubačova a Filipova filmu stále nepomíjející a nepomíjivou záležitostí a šanci oslovit má i další přicházející divácké generace. Komorní drama milujícího a milovaného otce, neovladatelně zabíjeného démonem alkoholu, už nikdo nebude schopen zopakovat a zahrát tak, jak to dokázal jenom Vladimír Menšík. A to je bezesporu ta nejvyšší pocta. (07.06.2010)

Mezi všemi těmi na vlas stejnými inscenacemi, které se odehrávaly všechny ve stejných kulisách a hráli v nich stejní herci, Ikarův pád přeci jen vyčnívá. V dobré tradici filmů jako Dnes naposled navázal František Filip na věčné téma alkoholového opojení. Jeho varianta není marná. (10.11.2023)

Snad žádný jiný film nezachytil tak věrohodně závislost na alkoholu a následné důsledky. "Ikarův pád" se opírá o silné herecké výkony všech zúčastněných (Vladimír Menšík ve své životní roli!) a do nejmenší detailu propracovaný scénář, který klade důraz na psychologii postav i uvěřitelnost celého příběhu. Toto komorní drama je ukázkou domácí špičkové televizní tvorby a dost možná i jejím vrcholem. 10/10 (17.08.2006)

Menšík i Hanzlík jsou legendy českého filmy a tady znovu suveréně dokazují svoji velikost. Film mně byl doporučen vylečeným alkoholikem, který ovšem seděl znovu u piva, a tak  jsem se těšil na komornější a starší verzi Úsměvů smutných mužů. Bylo to ale něco trochu jiného a já se nudil. Zkrátka na dnešního diváka to bylo prostě málo surové a film si mě nezískal. (09.12.2023)

Menšík takový, jaký ho moc neznám. Menšík ve filmu o závislosti, o závislosti vedoucí k úpadku, vedoucí k pádu, ve kterém alkoholik s sebou bere všechny okolo. Závislostí to začíná, pokračuje to chorobným lhaním a závislostí do úmoru zase zakončuje. Jak bylo řečeno ve filmu - člověk se narodí a zemře. Jenomže mezitím buď žije, nebo se postupně zabíjí. Vladimír Menšík, ač televizní herec, ukazuje, že dokáže být hercem mistrovským a pro mě zůstává jedním z mála českých herců, u kterých si dovolím říct, že to jsou Páni herci. (15.01.2009)