Starý, nový, půjčený a modrý

Mám rád hollywoodské filmy. Všechno v nich tak krásně do sebe zapadá, funguje, srší vtipem, je to hezké, umyvatelné, no prostě super. Pravda, poněkud snižují mé sebevědomí, protože jejich hrdinové jsou obvykle hezčí, chytřejší, líp se perou, mají při střelbě 100% mušku, svádění jim jde samo sebou a žádná žena jim neodolá, z každé rány se vykřešou, no zkrátka moje mindráky se po takovém bijáku obvykle znásobí. Jestli existuje protipól hollywoodštiny, pak jsou to filmy ve stylu manifestu Dogma 95. Jejich hrdinové jsou zjevně nedokonalí, mluví, jak jim zobák narost, všechno je takové obyčejné, plné drobných kazů a malých trapasů. Hrdinka filmu vejde do nemocnice a její první setkání se zdravotní sestrou končí monologem o chcankách pacientů. Farář v kostele svým ovečkám řekne, že už ho nebaví, ať jdou domů, protože je to jeho církev, snad každá postava má svou úchylku a přece ten film má své kouzlo a s každou další minutou jsem s jeho hrdiny pociťoval větší sounáležitost. Dokonalé ztělesnění pojmu tragikomedie, kde se nenásilný humor setkává s lidskou bolestí a zároveň dokonale neromanticky pojatý milostný vztah. Celkový dojem: 80 %. (03.11.2009)

Zábavný, kvalitní a hlavně totálně nehollywoodský (ostatně jako většina Dogma-tických filmů). Pěkným důkazem toho posledního mi byla pětice zabloudivších, asi tak šestnáctiletých diváků, sedících za mnou. Ty film tak rozhodil, že je donutil vykřikovat věty jako : "Dánové jsou idioti", "Už nikdy v životě nejdu na dánskej film" nebo moc pěkná věta "Hele, voni na sebe jenom čumí". Evidentně poprvé v životě viděli v kině něco jiného než "videoklip". (03.12.2003)

Tento malý dánský film je krásnou ukázkou toho, jak vypadá hollywoodská romantická komedie (i když tem žánr komedie je dost napováženou, spíš by sedlo komediální drama, i když se ta škatule zdá na první pohled nesmyslný) bez Hollywoodu. Kdyby někdo jen velmi lehce bez podrobností nastínil zápletku, hned bych to hodil do škatule "stokrát viděné, klíšovité". Tenhle film se ale musí vidět. Ač sám o sobě nepřináší nic přelomového, je protkán řadou vtipných i vážných událostí, které může vyvolat návrat starého přítele z Afriky a co to může udělat s plánovanou svatbou. A člověku jejich sledování dá rozhodně víc než sledování žánrově podobně laděných filmů za desítky milionů dolarů. (05.02.2009)

Vlastně obyčejná romantická komedie s úplně obyčejným klišoidním koncem, ale s naprosto netradičními postavami (příznávám, že vidět "dánskou premiérku" s rasta copánky byl dost šok :-)) a podivně nahořklou příchutí, která přertvává i po dokoukání. Celkově je ten film jiný i díky tomu, že nutí diváka přemýšlet - konkrétně třeba nad tím, jak moc bylo rozhodnutí hlavní hrdinky správné (o čemž u cukrkandlových romkom přemýšlet nemusí, že :-)). (17.11.2018)

Film Starý, nový, půjčený a modrý je dalším snímkem natočeným dle podmínek hnutí Dogma 95. Jako první jsem viděl Italštinu pro začátečníky, která se mi moc líbila, proto jsem se s chutí vrhnul i na další film. Obecně jsou pravidla hnutí Dogma 95 zajímavou výzvou, se kterou víceméně souzním. Líbí se mi ta snaha o vrácení důležitosti příběhu a postavám a potlačení technických úprav. Ty jsou hodně omezeny a režisér si musí tak dát záležet právě na příběhu, dialozích a postavách. To nejsou jen teoretické kecy, ale v tomhle případě jde o vcelku výstižnou charakteristiku tohoto filmu. Příběhově jde sice o mnohokráte provařené vztahové drama, ale jeho stažení do krátkého časového úseku mu dodává na zajímavosti. Stejně jako dobře napsané, obsazené i zahrané postavy. Mnohdy civilní projevy se k technickým omezením hodí. Bavily mě i dialogy, které střídají komediální a dramatickou rovinu. Na dánských filmech je úžasné to, že dokáží fungovat jako drama i jako komedie zároveň. Je jen na divákovi, ke které straně se přikloní. Největším plusem je pro mě nakonec to, že film funguje velmi dobře jako celek, což  je u podobných věcí to nejdůležitější. Už se těším na další snímky dle Dogmatu 95. (09.02.2023)