I Saw the TV Glow

Obsah mě tak moc nalákal, že jsem na nic nečekal a okamžitě si to pustil, protože takový námět (v neotřelém podání) je přesně tím, co jsem vždycky chtěl vidět, ale skoro nikde na nic v takovém duchu nenarazil. Při sledování se ale ukázalo, že primárně jde o něco úplně jiného, než se zdá a bohužel to je také to, co celý film pošle v závěru do kytek, aspoň pro mě. Schoenbrun se tu vyrovnává s vlastní nebinaritou a chce strašně poukázat na to, že si člověk má přiznat, kým je, pokud to v sobě tak cítí. Budiž. Bohužel ta cesta k vlastnímu sebepoznání vůbec nefunguje, jelikož ji zápletka o jednom seriálu a jeho podivném utnutí ani neumožňuje začít, takže je zobrazena v složitě podaných banalitách, které mají divákům stačit. Mě tam chybí nějaký psychologický profil a vůbec nějaké charakteristiky postav, protože ústřední duo jen povrchně ztělesňuje jejich sexuality, ale dál film nejde. Hlavní hrdina Owen tu pak sice má četné voiceovery (což nebylo zrovna nejlepší rozhodnutí, prozrazovat informace o jeho životě v takto vizuálně výrazném filmu), ale ty jsou jen strohými informacemi s časovými údaji jak z Wikipedie, než aby o něm řekli něco skutečně podstatného. Závěrečná scéna se sice dá vykládat všelijak, ale nejvíc z ní leze právě tohle. Přitom dlouhou dobu to vypadá, že půjde o to, jak nás v dospívání ovlivňují určité vzory (klidně i z fikčních světů), jak se je podvědomě snažíme napodobovat a "být jimi" a co se může stát, když v onom světě žijeme víc než v tom skutečném. Paradoxní je, že tohle by tam zapadlo naprosto dokonale a já bych z toho byl nadšený... kdyby nepřišla poslední scéna, která mi tuhle intepretaci boří. Vlastně je i navíc, zbytečně složitě podaný doslov toho, čeho se dá z předchozích informací jasně dovtípit ve chvíli, kdy Owen nese domů krabici. Přitom řemeslně je to většinu času skvělé a na mě ta pomalost a skvěle barevně vytříbený vizuál opravdu fungovala a naprosto pohltila, nějak takhle bych si představoval zfilmovanou internetovou creepypastu, protože přesně takové znepokojivé dojmy jsem z nich kdysi míval a přitom pořádně nevěděl, proč. Odkazuje to taky na analog horory, liminální prostory, dokonce dojde i na estetiku ztracených epizod, protože závěr The Pink Opaque je přesným zobrazením z toho, co mě kdysi na creepypastách o "prokletých" epizodách děsilo, způsobovalo noční můry (ano, opravdu) a přesto jsem chtěl víc a víc... Úplně jsem si zamiloval scénu, kdy se Owen dívá na The Pink Opaque v dospělosti a vidí, že ten seriál rozhodně nebyl nijak temný ani strašidelný, vlastně strašně stupidní. Doslova mi to připomnělo, když jsem si ztracené epizodách četl teď a skoro všechny mi přišly natolik nedůvěryhodné, že jsem absolutně nechápal, co mě na nich mohlo vůbec děsit. Jen mě teda mrzí, že Schoenbrun neukázala, jak vypadalo skutečné finále The Pink Opaque, protože by to bylo snad ještě zábavnější než skutečná tvář epizody se zmrzlinovou příšerou. I ten zvrat s vysvětlením Maddyina zmizení mě silně zaujal, žel z něj vylezlo něco, co se na to opravdu nehodilo. Schoenbrun se tomu snaží ze všech sil dát pevný smysl ke svému stěžejnímu tématu, ale když nefungují jednotlivé dílky, tak to do sebe nikdy pasovat nebude. Je to jak zfixlovat skutečné puzzle odstřihnutím či přilepením spojujících částí. Je to škoda, potenciál byl velký a mohl to být film, na který čekám celý život, ale skutečný výsledek je jen další (a v tomhle smyslu nijak výraznou) variací na téma, které se v současnosti objevuje v neuvěřitelném množství filmů a seriálu - a v části z nich i komplexněji. 3* (15.07.2024) (méně) (více)