Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi

Z celého námětu čiší láska k divadlu. Ale také slovním hříčkám a hříčkám obecně. Nápad vzít z Hamleta dvě nejvíce zanedbatelné postavy, avšak s nejtragičtějším koncem, a nechat jim nejen hlavní role, ale navíc je nechat meditovat o své existenci, důvodu existence a nakonec o smrti, je dokonalý. Umožňuje na tomto půdorysu nejen hru divadla v divadle (a to oboje posléze jako hru na třetí ve filmu), ale trefné komentování dnes již poněkud zkostnatělé hamletovské klasiky, kterou všichni znají snad nazpaměť. Přitom oba - i když vlastně nevědí, jak se který jmenují, protože v Shakespearově hře to také není dáno - mají své odlišnosti. Jeden se snaží na vše jít vědeckou, až detailní metodou, a dá se říci, že je prototypem vědce nebo vysokoškolsky vzdělaného člověka, který se soustřeďuje na detaily, avšak uniká mu podstata nebo celkový obraz. Druhý na vše jde intuitivně a jeho fyzikální objevy mne po celý film velmi bavily. Nejlépe je to asi znát ve scéně, kde přemoudřelý medituje, kde by se asi mohlo v této chvíli nacházet Slunce, podle něhož by poznal světové strany a podle toho, kolik je hodin a odkud jde vítr, na což mu druhý odvětí: „A proč nejdete ven a nepodíváte se?“ Rovněž se mi líbilo, že obě postavy jsou pojaty podobně jako Werichovy a Voskovcovy postavy, komentující daleko důležitější historické dění kolem sebe, případně špílcující na předscéně, a dost možná, jestli si z nich Stoppard, rodák ze Zlína, nakonec i nebral jistý předobraz. A ona láska k divadlu je zde dovedena do dokonalosti rekonstrukcí shakespearovského pojetí divadla (včetně faktu, že i ženské role hráli muži), a dojde i na loutkové divadlo. Plus všechny takové ty „druhotné“ nápady, jako že divadlo je někdy reálnější než život a má mnoho tváří a podob. Celý ten jemný humor, jakým je film podaný (už třeba jen úvodní, krásně absurdní rozjímání o principu pravděpodobnosti), příjemně pobaví, člověk se zde neřehtá, ale má stále pobavený úsměv na tváři. (Skvělá je v tomto ohledu scéna vysvětlování „starý si myslí, že ji miluje“.). A jinak je zde tolik paralel a podobenství, že by mi komentář nestačil. Včetně toho nejokatějšího, jestli i my nejsme postavy v nějaké předem napsané hře neznámého režiséra, kdy absolutně nechápeme, co se kolem nás děje a k čemu směřujeme - tedy kromě toho režiséra, který to ví. (02.01.2020)

Naprosto brilantní. Stoppard vystavěl geniální film (resp. divadelní hru) a tom co se odehrává za scénou. Syžet "Hamleta" je doplněn fabulí "Rosencrantze a Guildensterna", kteří jsou ale v čase (přesun do Ernslinu a na loď), prostoru (jejich neustálé "chození v kruzích" , které je udržuje těsně za scénou, tedy za prostorem kde se odehrává "Hamlet") i ve vlastních replikách syžetem vlečeni. Konfrontace s bezejmenným Hercem, jímž předkládaná pravidla, jejichž důsledkem je i jejich smrt odmítají přijmout, a jen v náznacích se pak vyjevuje stín autora, nebo snad jeho absence a pouhá fatálnost textu, který "je takto napsán", bez odkazu k autorovi a tak i bez možnosti odvolání. Střetávání Herce ("jediný předpoklad naší existence /je/, aby se na nás někdo díval") s postavami, neustálá stylizace prostředí do jeviště, hra ve hře hře - Rosencrantz & Guildenstern Are Dead je bravurní dekonstrukce dramatické formy podaná nesmírně zábavným způsobem; dialogy jsou o to úchvátnější, že Stoppard kombinuje shaespearovskou angličtinu v "Hamletovi" se současnou v "Rosencrantzovi a Guildensternernovi". "Člověk, který mluví rozumně sám k sobě, není o nic šílenější než člověk, který vykládá nesmysly jiným." (06.11.2007)

Tom Stoppard je naratolog; specifický a málem vyhynulý druh uvědomělého vypravěče. Není to však běžný naratolog, protože natáčí a píše tak bezstarostně zábavnou formou, že neustále riskuje, že učiní z naratologie něco, co přináší potěšení. Jeho přístup, nedbající na typickou, od světa odloučenou atmosféru elitářského myšlení, je frenetický a plný napětí. Bere naratologii za límec a nutí ji ke konfrontaci s každodenním životem. Pročež tento jeho vskutku revoluční projekt s nechtěně cimrmanovskými rysy nejenže bezvýhradně obšťastní fanoušky meta-meta-filmů (jeden příklad za všechny: část dramatu sehraná kejklíři a zbytek Hamletem samotným odlišuje fikční vyprávění od běžného vyprávěcího aktu), největší měrou se tu nažďouchne Gerard Genette. Co nažďouchne... bude žrát jak nedovřenej! (18.09.2009)

William Shakespeare na nich spáchal strašlivý hřích. Z nicoty je náhle přivedl do světa, kterému nerozumí (ale občas se jim do úst derou podivné cizí repliky), do světa, který se nechová podle pravidel logiky. A ti dva ani nevědí, který je který, ale nebylo vám to při sledování Hamleta vlastně jedno? Zkrátka: Stoppardův mistrovský divadelní apokryf, který si pohrává se shakespearovským obrazem světa jako divadla a rozprostírá ho do absurdního rozměru divadla v divadle v divadle (viz. loutková scéna, která ještě posiluje rafinovanost Hamletovy hry s králem). Humor Stoppardova dílka je suchý a černý jako kašel, výkony Rotha i Oldmana padnou jako prdelka na nočník. Navíc jazyk divadelní hry/filmu může co do hravosti směle soupeřit s jazykem mistra ("slovní tenis" obou hrdinů je jeden z nejbrilantnějších dialogů, které jsou ve filmu k slyšení). Parodie ve svém žánru rovná dokonalostí Hamletovi. Skvělé, vtipné, intelektuální a přitom nepovýšené! (01.02.2004)

Zcela originální způsob pohledu na klasiku, Stoppard brilantně manipuluje s herci a divák se tak ocitá téměř před záznamem inscenace, nicméně stále s filmovou řečí - to nejlepší z obou světů divadla a filmu a jako bonus, výborný Stoppardův text - téměř Shakespearovské dialogy obohacené o vlastní jiskru. (11.03.2007)