Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi

Neskutečná inťoušská paráda, která obratně balancuje na hraně existencialismu a pocty Shakespearovu dílu, jeho parafráze, parodie a postmoderní hříčky o vedlejších postavách, které neví, co mají dělat, jak a proč se na dané scéně ocitly. Ze všeho nejvíc jsem si zamiloval Rosencrantzovy fyzikální objevy (Archimédův zákon, Newtonův zákon akce a reakce, turbína, letadlo), které však coby vedlejší charakter Shakespearovy hry nedokázal vysvětlit. Nebo scénu se slovním tenisem. A celý zbytek filmu. (08.10.2014)

Moje znalost Hamleta je jen velmi velmi povrchní, ale i tak... Wow! Celé je to o nápadu. A když ho nezprzníte... Coby, kdyby, hra ve hře, kdyby, coby. V podstatě je tenhle film takové blbnutí nad Hamletem a hraní si s prostorami příběhu, které Shakespeare nevyplnil. A když pochopíte a přijmete vnitřní logiku snímku a zapojíte trochu mozek, budete se výborně bavit. 8/10 (10.12.2013)

To, že Rosencrantz a Guildenstern byli jen ve špatnou dobu na špatném místě (kam si je zavolal král... takže v tom byli vlastně úplně nevinně), nám řekl už Shakespeare. Ale to, že dokáží být doopravdy vtipní a mají každý svou vlastní osobnost (i když nemají úplně jasno v tom, které jméno se s ní pojí) a že Hamlet je vlastně manipulativní záporák, jsme se dozvěděli až od Stopparda. A to tak skvělou formou, že by Shakespeare mohl být pyšný... (ani ta divadelně působící režie snímku nijak neubírá na působivosti - naopak) (11.11.2010)

Z celého námětu čiší láska k divadlu. Ale také slovním hříčkám a hříčkám obecně. Nápad vzít z Hamleta dvě nejvíce zanedbatelné postavy, avšak s nejtragičtějším koncem, a nechat jim nejen hlavní role, ale navíc je nechat meditovat o své existenci, důvodu existence a nakonec o smrti, je dokonalý. Umožňuje na tomto půdorysu nejen hru divadla v divadle (a to oboje posléze jako hru na třetí ve filmu), ale trefné komentování dnes již poněkud zkostnatělé hamletovské klasiky, kterou všichni znají snad nazpaměť. Přitom oba - i když vlastně nevědí, jak se který jmenují, protože v Shakespearově hře to také není dáno - mají své odlišnosti. Jeden se snaží na vše jít vědeckou, až detailní metodou, a dá se říci, že je prototypem vědce nebo vysokoškolsky vzdělaného člověka, který se soustřeďuje na detaily, avšak uniká mu podstata nebo celkový obraz. Druhý na vše jde intuitivně a jeho fyzikální objevy mne po celý film velmi bavily. Nejlépe je to asi znát ve scéně, kde přemoudřelý medituje, kde by se asi mohlo v této chvíli nacházet Slunce, podle něhož by poznal světové strany a podle toho, kolik je hodin a odkud jde vítr, na což mu druhý odvětí: „A proč nejdete ven a nepodíváte se?“ Rovněž se mi líbilo, že obě postavy jsou pojaty podobně jako Werichovy a Voskovcovy postavy, komentující daleko důležitější historické dění kolem sebe, případně špílcující na předscéně, a dost možná, jestli si z nich Stoppard, rodák ze Zlína, nakonec i nebral jistý předobraz. A ona láska k divadlu je zde dovedena do dokonalosti rekonstrukcí shakespearovského pojetí divadla (včetně faktu, že i ženské role hráli muži), a dojde i na loutkové divadlo. Plus všechny takové ty „druhotné“ nápady, jako že divadlo je někdy reálnější než život a má mnoho tváří a podob. Celý ten jemný humor, jakým je film podaný (už třeba jen úvodní, krásně absurdní rozjímání o principu pravděpodobnosti), příjemně pobaví, člověk se zde neřehtá, ale má stále pobavený úsměv na tváři. (Skvělá je v tomto ohledu scéna vysvětlování „starý si myslí, že ji miluje“.). A jinak je zde tolik paralel a podobenství, že by mi komentář nestačil. Včetně toho nejokatějšího, jestli i my nejsme postavy v nějaké předem napsané hře neznámého režiséra, kdy absolutně nechápeme, co se kolem nás děje a k čemu směřujeme - tedy kromě toho režiséra, který to ví. (02.01.2020)

Naprosto brilantní. Stoppard vystavěl geniální film (resp. divadelní hru) a tom co se odehrává za scénou. Syžet "Hamleta" je doplněn fabulí "Rosencrantze a Guildensterna", kteří jsou ale v čase (přesun do Ernslinu a na loď), prostoru (jejich neustálé "chození v kruzích" , které je udržuje těsně za scénou, tedy za prostorem kde se odehrává "Hamlet") i ve vlastních replikách syžetem vlečeni. Konfrontace s bezejmenným Hercem, jímž předkládaná pravidla, jejichž důsledkem je i jejich smrt odmítají přijmout, a jen v náznacích se pak vyjevuje stín autora, nebo snad jeho absence a pouhá fatálnost textu, který "je takto napsán", bez odkazu k autorovi a tak i bez možnosti odvolání. Střetávání Herce ("jediný předpoklad naší existence /je/, aby se na nás někdo díval") s postavami, neustálá stylizace prostředí do jeviště, hra ve hře hře - Rosencrantz & Guildenstern Are Dead je bravurní dekonstrukce dramatické formy podaná nesmírně zábavným způsobem; dialogy jsou o to úchvátnější, že Stoppard kombinuje shaespearovskou angličtinu v "Hamletovi" se současnou v "Rosencrantzovi a Guildensternernovi". "Člověk, který mluví rozumně sám k sobě, není o nic šílenější než člověk, který vykládá nesmysly jiným." (06.11.2007)