Abrahámovo údolí

Abrahámovo údolí představuje víc než jeden z těch magických filmů, které po svém mistrovsky obsáhnou panoramatické plynutí krajiny, epochy i rozvleklé nepatrnosti lidského života. Je to film, nad nímž cokoli vám kdo vypoví, nemůže nahradit ani znehodnotit prožitek dívání. Nepřímý vztah mezi řečí a obrazem zde vytváří neobyčejný princip výstavby samotného díla – co se vám vypráví, není potvrzováno (ani vyvraceno) tím, co vidíte. Sledujete plynutí krajiny, odvíjení životů a přecházení epoch – ale konkrétní příběh, pohnutky, prožitky a osudy těch lidí, musíte vypravěči uvěřit – nebo si poskládat vlastní verzi i o tom, kdo a proč vám to vypráví. ** Řeknu vám tolik: ta žena není vyloženě krásná, ale kdybyste ji někde uviděli, pověsíte se na ni očarovanýma očima, strnete, byť nepohodlně, a budete vědět: obraz. Nejpoutavější je na ní její nepatřičnost – mísí se v ní prerafaelitka s mučednicí a vyvolává dvojí palčivou touhu: chcete ji v její bledé, křehké snivosti donekonečna pozorovat a zároveň ji chcete probudit, ostrým políčkem dlaně či pádného argumentu ji vytrhnout, zpřítomnit a zpatřičnit – v každém záběru je příliš astenická, s nepatřičně nachýlenou hlavou, odvráceným tělem, vybraně, provokativně, ale nenáležitě oděná a s neadekvátně upřenýma, vytřeštěnýma očima – je vytržená z kontextu, nemístná, dívá se rozostřeně a mimo situaci. A to ji definuje, a to vám budiž nápovědou. ** Kouzlem magického realismu je tu marquézovsky zakleto Abrahámovo údolí (jako by se tu mísilo nezdravou izolací zatížené Macondo s chorobnou láskou za časů cholery), izolované místo, kde na každém konání již předem leží uvalen skrytý význam (tak vás na to alespoň připraví vypravěč, a všem gestům předem dodá přitažlivou hloubku závažnosti) – byť na pohled se v tu rozvleklých životech lidí téměř nic neděje. Vy se díváte na pomalé a nenápadné plynutí, a je to vypravěč, kdo vám vysvětluje, co postavy prožívají, co je vnitřně spaluje, co si myslí, po čem prahnou – byť vy sledujete málokdy zčeřený, historicky zobecněný, klidný půvab až geologicky zpomalených životů, v nichž od první myšlenky či touhy k jejímu možnému uzrání a vyjádření uplynou nezřídka nikoli dny nebo týdny, ale celé desítky let, celé životní etapy (a je to opět vzdělaný, vytříbeným, mocným jazykem vládnoucí vypravěč, kdo vám vnitřní motivy a obecná gesta postav vztáhne dohromady, vysvětlí vám, na co konkrétně se díváte). ** V magickém údolí portugalského venkova tedy máte vsazenu dráždivě nepatřičnou ženu, jež vypadá jako mučednice, jímavě kulhá (i to se odráží v tempu odvíjení příběhu) a pomalu se, jakoby v snách, posouvá životem. Je to žena, o níž vypravěč i postavy (některé, pakliže ne všechny, lze ale podezírat z ironie, intriky či slepé oddanosti) tvrdí, že je obdařena pro muže neodolatelným půvabem. (V celém filmu však nespatříte jedinou scénu neodolání – podlehnutí fyzické touze, vášnivé příběhy se pouze sugerují vyprávěním, v možnosti navenek neprůhledných, společenských životů a řečí doutnavě skryté pod povrchem, mimo kameru – vzrušení se tu dodává slovy, příběhy, jež nejsou potvrzené očima, ale jsou možné.) Krása – stejně jako inteligence – si žádá odpovídající dialog: v izolaci krása ještě krásou není, dokud není potvrzená očima a činy ostatních, svým vlivem na jejich skutečnost, zůstává pouhou chimérou, existuje jen jako možnost. Proto musí krásná žena neustále pokoušet muže i ženy kolem sebe, aby její krása existovala. Ale opravdu všechny kolem sebe pokouší, svádí, dobývá? Co doopravdy vidíte? Nic víc, než obecné společenské výjevy odjakživa zachycované na všech velkých plátnech mistrů, krajinu s řekou a loďkou, vinice s rolníky, venkovská sídla, dvorky se zvířaty, služebné a pradleny při práci i zahálčivém tlachání, rodinné stolování, komorníka asistujícího při ranním vstávání, svatební obřad či smrtelné lože, ples, salonní sešlosti, společenské konverzace, gesta, úsměvy, pohledy. Ale konkrétní významy? Nespatříte nic mimo bonton, nic skutečně soukromého. Takový příběh vám do toho, na co se díváte, vplétá až vypravěč, jehož linka se nese samostatně nad viděným. Vypravěč, jenž sám je možná očarovaný, s vlastními důvody dodávat svému životu vzrušení, uskutečnit svou lásku příběhem, který vám vnutí. Nebo máte své vlastní důvody chtít ji vidět krásnou a svůdnou? Inteligence si – stejně jako krása – žádá odpovídající dialog: ale vy zůstáváte se svými domněnkami izolováni, nikdo vám na ně neodpoví, nic vám je nepotvrdí. Pomalé plynutí velikých obrazů venkovské krajiny a života lidí v jeho typizované dějinnosti je tu prvotním prostředím, matérií k mýtům, pověrám i osobním příběhům. I ten váš bude nakonec jen jedním z nich. I tenhle můj. ** Ani řeč postav není konkrétnější. Snůška bezobsažných tlachů bez konkrétního, přesného významu, nic vám na sebe neprozradí, nedají vám znát, co si uvědomují – buď že se nechtějí svěřit, vydat vám všanc svou intimitu, a nebo to ani nedovedou, nevědomé si sebe, ztracené v dějinách lidstva, jako by to byly jen historické typy z obrazů, bezradně pomalu plynoucí s krajinou a kulisami v proměnách času do nerozlišena. Jejich nesdílnost či nevědomost je různé povahy – od chův a služek se nečeká, že by pozorovaly a přemýšlely, jejich štěbetání je tuctové a jalové. Otec té ženy je izolovaný alkoholik. Její manžel má strach se cokoli dozvědět. Dcerky jsou možná ještě hloupé děti, a možná už rafinované tajnůstkářky. Venkované, pokud vůbec, se vyjadřují v úsečných, strohých větách, v možnosti toho stejně bezduchých jako moudrých. A společenská smetánka, jako vystřižená z proustovských salonů, se utápí v bonmotech a literárních citacích, květnatých frázích a mnohoznačných gestech a pohledech, aniž by si kdo lámal hlavu s tím, že to, co říká, nedává smysl. V přemíře navrstvených slov se lze utopit stejně snadno jako se v málomluvnosti nikdy nevynořit. Na společensky nevhodnou přímou otázku, co si myslí, se lišácky usmějí, pronesou další nahodilý citát nebo posměšně poukáží na nejistou povahu každé řeči a marnost tázání. ** A nakonec zjistíte, že ani zdánlivě vševědoucí vypravěč, který vás provázel intimními pohnutkami postav, jejich vnitřními životy, není spolehlivý – tři čtvrtiny filmu vám interpretuje obrazy jako neosobní, se vším obeznámený průvodce, dokud nakonec z jeho řeči nenápadně nevyjde najevo, že je vlastně jen jednou z postav toho kraje, že jeho vyprávění vůbec nebylo rámem obrazu, ale osobním výkladem. A že vy si musíte zajistit svůj vlastní. ** Role vševědoucího vypravěče se v magickém Abrahamově údolí výmluvně přenáší na jednu z postav: v rodném sídle té ženy odjakživa slouží pradlena, o které ostatní tvrdí, že ví, co se skutečně děje, že všemu rozumí, že jí nic neunikne (tak si to o ní sdělují lidé, jako by na ní záviseli svou reálnou existencí, kterou si sami svou na pohled nekonkrétní, nevymykající se typizovaností zajistit neumějí), její vědomí má být jakýmsi proklamovaným zřídlem reality, symbolem pravosti, zárukou toho, že jsou skuteční, ona je všudypřítomná očitá svědkyně, a s jejíma očima nezřídka splývá kamera a i my se jejím pohledem díváme na svět kolem – a co byste čekali? Ona pradlena vám nemůže nic říct, protože „neslyší a neumí mluvit, všechno jí pouze prochází očima.“ Jediná postava, o které se tvrdí, že tomu všemu rozumí, je nejen němá, ale i hluchá – takže celý život dělá to, o co se při dívání snažíte i vy – vnáší si do pozorovaného dění vlastní, nepotvrditelný příběh (a je klidně možné, že vůbec nemyslí, že má hlavu prázdnou jako džber a vůbec ničemu nerozumí, že její vědomí, které má všechno držet, je nejen nepřístupné, ale vůbec neexistuje – jak byste to chtěli zjistit?). ** Přestože pomalé tempo životů postav v magickém údolí se nemění, dějinný čas se neustále zrychluje, a ačkoli postavy (jakožto modely) fyzicky nestárnou, jejich prostředí se mění závratnou rychlostí: složité úbory a róby nahradí kalhoty, konfekční kostýmky a obleky, později i bundy a džíny, květiny za pasem vystřídá levná bižuterie, komplikované účesy a řadu kloboučků prostovlasost, drožky a kočáry nahradí běžné moderní automobily, svíce se vymění za lustry, procházku vinicí vystřídá projížďka motorovým člunem, epochy přecházejí tak rychle, jako se v osobním životě mění roční období (nemůžete nevzpomenout na Orlanda Virginie Woolfové, nemůžete nemyslet na Prousta a ještě spíše na Čas znovu nalezený Raoula Ruize). ** Film se přesto ve vašich očích nestane pouhou epochální freskou, dějinnou výpovědí v obrazech, která v sobě skrývá všechny konkrétní příběhy, celé knihovny románků, jako sama minulost, ale žádný ji nezbarví. ** Naopak. Vaše mysl je pod neustálým vlivem výmluvného proudu řeči velice nevšedního vypravěče, jehož příběh, jen málo naznačený, vás nepřestává znepokojovat. Film se tak stává svérázným a poeticky útočným předvedením vztahu mezi pohledem a slovem a jeho zainteresovaný vypravěč, který vám vemlouvavě vrývá do paměti příběh o neodolatelně krásné ženě, se stává postavou velice jedinečného, byť neviděného příběhu v nejposlednějším plánu, který jste přinuceni si domyslet. (06.07.2011) (méně) (více)