Bitva o Alžír

Přiznám se, že jsem před zhlédnutím coby mladší ročník věděl o alžírských nepokojích v 50.–60. letech pramálo a samotného by mě film o rozpoutání terorismu a bouřlivých demonstrací za nezávislost okupované kolonie ani nenapadlo řadit mezi válečné. Dvouhodinová zfilmovaná kronika dnes již historických událostí je strhujícím způsobena vedena po formální i obsahové stránce. Ta syrově černobílá kamera, evokující dokumentární záznam, mě od prvního záběru nemilosrdně vtáhla a uvedla do zvláštně znepokojivého transu mísícího se s fascinací nad osobitým filmařským provedením. Díky takto osobitému provedení v autentických alžírských lokacích s bohatou přítomností arabských herců jsem se dokonce více cítil jako u (severo)afrického filmu, na jaké jsem zvyklý např. z pozdější egyptské produkce, než jako u italského. Dvouhodinová stopáž je slušně naplněná sugestivní akcí a i v případě, že se tempo místy zastaví, uzemní film pro změnu plukovníkovým projevem, jindy zkomplexní pohled na téma s rozhovory pro média. Doslova rozporů plný byl také můj vztah k hlavním bojujícím postavám z řad teroristů v čele s partyzánem Alim: fandil jsem jim v daném stavu ve věci boje se smysluplným národním cílem a jeho dosažení s vidinou vysvobození se z útlaku, na druhé straně ta enormní (často nijak explicitně zobrazená, přesto působivá) řada mrtvých obětí, kterou zejména jejich načasované výbušniny způsobily, ke mě doléhala až s pocitem menší hrůzy a značnému odporu k takto radikálnímu jednání. Ale vlastně nic mi nepřipadalo v tomto filmu stranné, mj. s pozdějším pohledem na zbrojní zásahy, a sám tu nečernobílost vnímám jako jednu z dalších velkých deviz této filmové Bitvy o Alžír. [90%] (12.01.2024)

Každá, byť dodatečně sebevíce věnčená válka páchne. A to nejen při pohledu zblízka. Fanfáry, které ji provázejí, nejsou sice vylhány, ale nelze se na ně dívat jinak - chceme-li zůstat nepředpojatými - než jako na špičku špičky pomyslného ledovce věcné skutečnosti a fakt. BITVA O ALŽÍR je z tohoto pohledu jakýmsi cestovním mezníkem: při pohledu zpět se nám vybaví krutá, až dokumentární věcnost Roselliniho filmů PAISA nebo ŘÍM OTEVŘENÉ MĚSTO, při pohledu dopředu, k naší současnosti, drastické scény současné špičky tzv. akčních filmů. Že Francouzi byli v Alžírsku letitými okupanty a příživníky, je zřejmé. Stejně tak je pravdou, že stovky tisíc francouzských kolonialistů se chovaly vůči Alžířanům ať berberským, ať arabským slušně, což kultivovalo do značné míry vzájemné vztahy obou etnik, neměnilo však nic na faktu francouzské takřka 130leté okupace. Bojovalo se - za těchto vyhrocených okolností - o mnoho. Chtěl-li se kdo udržet a nepřipustit do akce extrémní islám, který v celém Maghribu dřímá pod povrchem jako časová bomba, neměl na vybranou. Totéž ovšem platilo i pro druhou stranu. Dezliuze z války, v níž mladí spolunastavovali své krky, aniž vlastně věděli za koho a proč, byla neúnosná. Na konci čtyřicátých let, když namísto slibované nezávislosti byla patrné zvůle Paříže tuto surovinově bohatou kolonii si udržet stůjcostůj, jejich trpělivost přetekla. Výsledkem je po evianských dohodách dnešné rozporuplná alžírská současnosti jednoho z nejbohatších arabských států s mnohaletou občanskou válkou mezi modernisty a "otci návratů" ke kořenům militantního islámu dob Mohamedových a mnoha jejich spolupracovníky ("bílí odpověděli založením teroristické tajné organizace Organizace tajné armády, která se v průběhu první poloviny šedesátých let opakovaně pokusila o atentát na francouzského národního hrdinu generála Charlese de Gaulla. Z černobílé syrovosti tehdejší alžírské skutečnosti, podávané ve filmu, mrazí i dnes. Přál bych si, aby toto více než varovné memento bylo a zůstalo nadčasovým a hlavně nenapodobovaným. (29.04.2008)

Nech bubny dunia, nech hlasy spievajú, nech deti alžírskej zeme povstanú a ulice zaplavia sa nečistou krvou! Nech ľud povstane a zmetie silnou vlnou tých, ktorí vysávajú život z krajiny, ktorá patrí nám! Dosť bolo útlaku, my chceme slobodu! Dosť bolo vykorisťovania, my chceme spravodlivosť! Nech vojna zvrhne tyranov z trónu nadvlády! ////////// Zrejme aj takto volal alžírsky ľud v neskorých 50. a začiatkom 60. rokov - a právom. Vzrastajúce nepokoje napokon prerástli do skutočného povstania a v lete roku 1962 revolucionári víťazne pochodovali ulicami hlavného mesta. To, čo veľkému víťazstvu predchádzalo, je dodnes považované za zrejme najkrvavejšiu kapitolu alžírskych dejín. ////////// La Battaglia di Algeri je mrazivou metodickou rekonštrukciou sformovanou do kroniky krvavých revolučných bojov za nezávislosť. Môžeme byť len vďační Potercorvovi že sa chopil látky, s ktorou ho zjavne nič nespája s potrebným objektivizmom. Nevyberá si len jednu stranu konfliktu, neponúka len jeden pohľad a nemá len jednu jasnú hlavnú postavu. Jediným kritériom je historická dôležitosť zvolených aktérov, ktorá zároveň absolútne vylučuje akékoľvek postranné línie a bezvýznamných hráčov na šachovnici. Vo faktickom zobrazení skutočnosti ide až na pôdu a ťaží z nej maximum, rovnomerne rozdeľuje stopáž medzi predstaviteľov alžírskeho odboja a francúzskych okupantov a chvíľami sa takmer približuje žánru tzv. "dokudrámy". Prostredníctvom Alího Bodáka a jeho spolupracovníkov sleduje pohľad na organizáciu a akcie odboja zvnútra, postava francúzskeho komisára a neskôr na scénu vstupujúceho plukovníka Mathieua pohľad zvonka a stanoviská francúzskej vlády. Novinársky, chvíľami takmer observačný postup z filmu odstraňuje ľudskosť a etiku rovnako, ako odboj a armáda z atentátov a vojenských operácií. V prehovore každej postavy je kúska pravdy a samotný Mathieu položí novinárom otázku, na ktorú nie sú schopní odpovedať - "Má Francúzsko zostať v Alžírsku?"A predsa, napriek tomu, že sa Pontercorvo neprikláňa ani na jednu stranu, z filmu logicky a doložene vychádzajú ako tí skutočne "zlí" nijak nedémonizovaní Francúzi, ktorí vyhrajú bitku, no prehrajú vojnu. A trpí tým ich ego kolonizátora, ktoré si odnáša stigmu a je poznačené dedičným strachom z cudzincov (téma, ktorú naďalej brilantne rozvíja aj Michael Haneke). A spolu s tým prenáša naliehavú aktuálnosť témy, ktorá sa dotýka celého arabského sveta. Najvýraznejšie ma však zasiahla audiovizuálna sugescia - rytmická hra tónov pod taktovkou Morriconeho, nadpozemská kamera Marcella Gattiho a surová chladnosť; niektoré výjavy z poslednej tretiny boli aj na mňa priveľa. Jean Martin a Brahim Hadjadj nepotrebujú komentár. 100% (25.11.2014)

SOUNDTRACK: Ennio Morricone. 80% - jedna z raných Morriconeho prací zaujme militaristickým tématem a pak nádherným jednoduchým tématem Aliho, které se objevuje ve dvou verzích. Kromě toho ovšem (jak je Morriconeho zvykem) najdeme na soundtracku i několik skladeb, které jsou spíše silně disharmonické (téma konspirace či mučení). (08.01.2007)

Zřejmě to bylo zajímavé v době vzniku, kdy alžírská válka byla aktuální, ale dnes je to (alespoň pro mne) film vesrkrze nezajímavý. Boj proti kolonialismu je vyčpělá záležitost a osobní osudy hrdinů z obou stran konfliktu jsou zde podávány tak chladně a suše, že to navozuje atmosféru spíše dokumentu, což je dnes, vzhledem k tomu, co jsem jsem už zmínil, rovněž téměř nuda. (16.06.2012)