Lady Snowblood

Opravdu zábavná akce, za zmínku rozhodně stojí vizuální provedení (nemám ani tak na mysli choreografii bojových scén). Pravda, že krev hustoty krupičné kaše a barvy nezralých rajčat může dnešní milovníky realističnosti zlehka prudit. Meiko Kaji je roztomilá a celý film je naprosto fatalistický, což mu (zvlášť v kombinaci s komiksovým stylem) kupodivu dost sluší (23.12.2007)

Nejatraktivnější na Lady Snowblood je v dnešní době fakt, že byla hlavním inspiračním zdrojem Tarantinova Kill Billa. A z filmu mám pocit, že Tarantino veškerou její béčkovitost dal na druhou a povýšil ji do roviny odkazu, kde v podobě Kill Billa dosáhla kultovního "okamrku". Samotná Lady Snowblood pak vypadá, že je míněná více vážně. Všechno to prýštění oranžové krve pak působí poněkud rušivě a nepatřičně. Nemůžu přehlédnout skvělé momenty filmu, stejně tak ovšem musím místa přiznat občasnou filmovou nudu. (12.11.2007)

Příběh o krvavé pomstě od ženy k ní přímo stvořené, zpracován v duchu téměř poetickém? Vůbec to nebylo špatné setkání s klasickým japonským filmem, i díky dobře zvolené (překvapivě) kratší stopáži ze strany tvůrců. Musím říct, že ta pro japonské filmy typická nízko položená kamera měla v kombinaci s barvami 70. let osobité kouzlo, příběh možná v rámci daného (sub)žánru tuctový doprovází ve výsledku nejeden sympatický prvek, ať už rozdělení na pěkně nazvané kapitoly nebo drobné nápady v některých scénách (klesající opona po scéně s oběšenou ženou), pravidelné vstupy vypravěče s komiksovými obrázky se mi také líbily. Čert by vzal, že se občas vyskytlo i hlušší místo, ale tedy... všechny ty akční souboje a všechny scény se samurajskými meči pro mě svou stylizací jakoby vypadly z úplně jiného filmu, který měl být stoprocentně parodií. Hektolitry krve stříkající ze všech raněných obětí ve stylu vodotrysku z fontány jsou totálně bizárdním prvkem, který v mých očích pohřbívá jinak celkovou důstojnost tohoto snímku a budí dojem nechtěné legrace. Žel právě tyto zásadní scény znižují celkové mé hodnocení, které jsem spočátku předpokládal vyšší. Na afektovaně podávané emoce ze strany japonských herců se dá postupně zvyknout, na rudé gejzíry z těl poražených si zvykat ale vážně nechci. 70% (viděno v rámci "Challenge Tour 2021" – 30 dní se světovou kinematografií) (15.03.2021)

Pro mně přímo zával koncentrované nudy. Málokdy se mi stane, že usnu u filmu. U lady Snowblood se mi to přihodilo hned několikrát. Celkem proběhly tři pokusy o shlédnutí, přičemž vždy jsem si říkal: "je to přece klasika, musí to být dobré", bohužel ani jeden z pokusů nevyšel: jednou jsem to musel "típnout", protože to "prostě nešlo", a dvakrát jsem skončil spokojeným spánkem. Je to ale práda, povídám, ...takhle se pěkně natáhnout a spát... s vnitřím pocitem, že vám nějaká Lady Snowblood může být úplně ukradená... (27.04.2009)

Ani by mě nenapadlo podívat se na krvavý film o pomstě, kdyby byl vytvořen v jiné zemi než v Japonsku, Kill Billa jsem ale viděla ještě v dětských letech a tehdy mě velmi zaujal. Lady Snow Blood se od něj však liší. Společný mají jen téma pomsty, ovšem zpracování a atmosféra je zcela odlišná a u mě jednoznačně vítězí Lady Snowblood. Ani chvíli jsem se nenudila, příběh je podán velmi poutavě a nejde tam jen o nějaké boje, ale také o lidskou čest a vlastní sny. Krev a krutosti jsou tam sice k vidění víc než dost (i když méně než v Kill Billovi), jenže naproti verzi od Quentina Tarantina nepůsobí tak počítačově a ani realisticky a i v tom spočívá kouzlo starších filmů, kdy se lidé nespoléhali na počítačové efekty, nýbrž na vlastní úsilí a vynalézavost. Zpočátku to na mě působilo úsměvně a tím si mě film získal. Poetické názvy epizod a povedené dialogy, sympatická představitelka hlavní role a působivé ztvárnění, které někdo, zvyklý na „dokonalé“ počítačové zpracování, asi neocení, jsem si však užila. (25.09.2010)