Tanin no kao
The Face of Another
Obsahy(1)
Pan Okuyama je uznávaný vědec, jehož tvář je jednoho dne při nehodě v práci zdeformována. Ačkoli jej jeho manželka stále respektuje a zaměstnavatel nevidí důvod, proč by měl opouštět své místo, Okuyama se nemůže ubránit pocitu, že se kvůli jeho znetvořené tváři skryté v obvazech jeho okolí přetvařuje. Chybí mu doby, kdy se mohl vydat do společnosti a nebyl středem nechtěné pozornosti. Proto se na doporučení psychiatra podrobuje experimentu. Je mu vytvořena maska, která je po nasazení neroznatelná od lidského obličeje. S maskou se může procházet po ulici nebo posedět v baru bez toho, aby si na něj lidé ukazovali prstem, ale Okuyamu trápí, proč tomu tak nemůže být i bez masky. Nakonec se nechává zlákat možnostmi, které mu maska skýtá a uchyluje se k morálně nepřijatelným činům. (Sesshoumaru)
(více)Videa (1)
Recenze (27)
Japonská filozoficko psychologická sonda do vnútra nielen človeka, ale aj domácej spoločnosti, tak nekompromisne zasiahnutej dôsledkami druhej svetovej vojny. Nakoniec ale viac filozofická, ako psychologická, čo vyplýva napríklad z dialógov lekára a nositeľa masky, ktorím sa po dvoch pivách natoľko rozbehne mozog, že si to filozofovanie neodpustia. Asi sa látka dala uchopiť ešte trefnejšie (knižná predloha, ktorú nepoznám), ale takýchto ťaživých scifíčok predsa len nie je také množstvo, aby sme si naplno Tvár toho druhého nevychutnali. Aké by to bolo, ak by sme si priznali, že každý deň si nasadzujeme stále iné masky podľa potreby a nemuseli by sme tak namáhavo predstierať napríklad úprimnosť? Že nás niektoré z nich možno v odcudzenom svete, patriacom veľkomestskému prostrediu, ovládli, je už fakt. Vieme ešte vôbec, kto sme? Podobný film zo 60tych rokov: Seconds. Omnoho viac, ako napríklad Face off. ()
Na tehdejší dobu skvělá práce se světlem a tmou, pozadím, průhledy, kamerou, rámováním, symbolikou obrazu... a také je zde stále cítit ta patrná neschopnost vyrovnat se s 2. sv. válkou (německý bar s německými písničkami a pivem oproti bratrovu ozáření "jadernou" bombou)... a samozřejmě všudypřítomná otázka, zda jsme sami sebou a zda znetvořená tvář znamená horšího člověka, než třeba vrah v "masce" elegána... Ale (už jsem se k němu dostal) přijde mi, že forma přebíjí obsah, že mnoho psů, zajícova smrt, a že to šlo podat stručněji, jasněji, přímočařeji a úderněji ve smyslu podaného vyznění a přesahu. Film není nijak příjemný na dívání, a ani nemá být, dobro se odměňuje zlem, to však patří k základní premise. (Jen tedy nevím, člověka netvoří pouze obličej, ale i způsob chůze, hlas, gesta, fráze, zvyky, tam žádná maska nepomůže.) Protože zde se nemyslí maska jako maska, ale spíše plakát, který někteří lidé, převážně politici (ale znám i různé vysokoškoláky) nosí, aby vypadali lepší, než jsou, a aby nebylo poznat, že ve skutečnosti jsou zkažení. Ale přece jen ta trocha naděje, ta možnost se z toho autorem načrtnutého kruhu dostat, ta zde zoufale chybí, a mně osobně to vadí. ()
Musim rict, ze tento film, natoceny podle literarni predlohy, je jeden z tech nemnoha kdy mne prave film zaujal vice nez puvodni kniha. Tim nechci nijak snizovat Abeho az genialni originaltu, ale Teshigaharuv film se skvelim Nakadaiem je pro me preci jen kompaktnejsi podivana. Film , jako kniha, obe skvele reflektuji otazku osobnosti cloveka. ()
Obě knihy Kóbó Abeho, které jsem četl, mě hluboce zasáhly. Z jejich filmových adaptací tahle trošičku méně. Chybí jí ona hluboká filosofičnost nad vizuální identitou člověka ve vztahu k jeho tváři. Náznaky zde jsou, je i pochopitelné, že jich film nestráví tolik, jako kniha, kde se do nich dá ponořit. Oceňuji zachování nesympatičnosti hlavního hrdiny. Považuji to za nejhlavnější atribut celého příběhu, z něhož mnohé vychází. Tanin no kao není špatný film, jsou tu skvělé scény (doktorova "ordinace" je úžasná), krásné Japonky, zajímavé hry s obrazem. Jen se mu prostě převedení Abeho knižní předlohy nepovedlo tak trefně a dobře jako v případě Písečné ženy. ()
Tanin no kao je filmovou adaptací stejnojmenného románu Kóbó Abeho (u nás pod názvem Tvář toho druhého) a ujal se jí opět Hiroši Tešigahara, který s Abem spolupracoval např. i na adaptaci jeho starší knihy Písečná žena. Předlohou je psychologický román o muži, jenž po ztrátě tváře (nikoli obrazně) nachází nové útočiště pod maskou, která je od skutečného obličeje k nerozeznání. Forma vyprávění je pro účely filmu změněna a příběh sám poněkud modifikován, jeho vyznění ovšem zůstalo zachováno a otázky lidské identity, orientace ve společnosti a morálky, která se za maskou ztrácí stejně jako původní tvář, v něm působí s nezměněnou silou a mrazí z nich v zádech. Tešigahara opět parádně pracuje s obrazem, hrané části prokládá fotografiemi a úryvky z filmu, který hlavní hrdina viděl před pár dny v kině, nabízí nesčetně symbolů či si působivě "hraje" s prolínáním předmětů – vrcholem jsou scény v ordinaci –, závěr filmu je pak opravdu hororový. Málokdy se stane, aby byla dokonalá kniha adaptována jinak než otrockým přepsáním, a přesto byl výsledek taktéž dokonalý. Toto je ten výjimečný případ. ()
Galerie (6)
Photo © Toho Company
Reklama