Velké nic

Těžko se bude příštím generacím vysvětlovat, že se něco takového skutečně dělo. Klusákův existenciální černobílý dokument ve mně při vzpomínce na události ne až zase tak nedávné vyvolal kombinaci úzkosti a odlehčujícího smíchu. Velký dík patří Klusákovi za vybudování pomníku Karlu Vachkovi. Takhle vzácní lidé by neměli odcházet příliš brzy. (19.09.2023)

Pěkné ohlédnutí za covidovou pandemií a meditace na téma, jak naše společnost umí zvládat krize. Neumí... Klusák s Pecháčkovou (K+P) to neříkají slovem, ale zato velmi výmluvně obrazem.___ To schéma: "počáteční afekt (euforie/dysforie) společnost sjednocující --> postupná frustrace a vzdor společnost rozdělující" se s námi táhne už od sametové revoluce až do dnešní ruské agrese vůči Ukrajině a stojí za tím, že z krizí (víceméně krátkodobých) se neučíme, ale vyrábíme krize další (avšak dlouhodobé a hlubší). A jak velmi trefně ve filmu zazní: "Nebojím se tohodle. Bojím se nás."___ Tahle meditace se K+P povedla a myslím, že jde o Klusákův nejpřístupnější, nejméně konfliktní a vizuálně nejhezčí film. Černobílý obraz ještě zesiluje ten odstup, který už teď od covidu máme, a zvýrazňuje tu meditativní náladu, která nám umožňuje zamyslet se nad tím přechodem z krize do krize (z covidu do všeobecné rozhádanosti).___ Film není bez názoru, není to "absolutně objektivní" nestranná analýza. K+P názor dávají jasně najevo střihem a řazením scén, střídáním promluv o chřipkách a konspiracích jakýchsi skrytých všemocných hybatelů světového dění s pohledy do nemocničních karantén na umírající připojené k ventilátorům. Není to ani faktografický dokument, který by každou scénu doprovázel vysvětlivkami a čísly; kontext dodává jakoby mimochodem někde v pozadí puštěná televize. Nevystupují mluvící hlavy; politici a hlavní tváře covidové doby jsou zde takřka neviditelní. Nálady zprostředkovávají tzv. obyčejní lidé (a nad tím vším ční moudrost svatého Vachka). Přes všechno, čím ten film není (ačkoli bohužel mnozí právě to od dokumentu mylně očekávají), je toto vlastně téměř ideální forma reflexe covidové doby a skvělý dokument o ní. (26.09.2023)

Odlečený pohled Víta Klusáka na pandemickou situaci, která ochromila celý svět a veškerý nonsens, který kolem toho vznikl. Dočkáme se vážných momentů i těch, kdy se vytvářely veškeré konspirační a jinak dementní teorie. V dnešní době už informativně nijak objevné ale určitě to nejzábavnější, co k dané situaci vzniklo. Jana Peterková je jednoznačně z jiné planety (31.08.2023)

Velmi jemný film na komoru. Nejde zbytečně do vyhrocených situací. Jen si hraje s tím, co bylo a jemně se toho dotýká, jak si téma zaslouží. Kupodivu neinvazivní Klusákova práce a asi jeho největší výkon. Není to osvěta, ale je to lehký popis doby, který také bude zapotřebí, protože toho vyhroceného je už ažaž. (29.05.2023)

Film, na který jsem čekal od Nošovic napadení. Soustředěná, bystrá observační dokumentaristika, kde se režiséři nederou před kameru, zbytečně nemanipulují, uměle neinscenují problémy a naopak hledají zvláštní logiku doby, v níž přestaly platit tradiční řetězce příčin a následků. Je v tom empatie a pochopení, jemná ironie i snaha pojmenovat, v čem Covid změnil vše a v čem naopak nezměnil nic. Měl bych drobné výhrady k dramaturgii, možná to mohlo být o pár minut kratší a v závěru méně sázet na operu / masky (což je krok předem odhadnutelný), ale drželo mě to ve střehu celou dobu a silně to evokovalo ten pocit bezčasí a vykloubenosti existence. Navíc cením, že Peterková není další Daliborek. Kandidát na český film roku bez debat. Všechnu moc Vachkovi! (13.03.2023)