Velké nic

Pěkné ohlédnutí za covidovou pandemií a meditace na téma, jak naše společnost umí zvládat krize. Neumí... Klusák s Pecháčkovou (K+P) to neříkají slovem, ale zato velmi výmluvně obrazem.___ To schéma: "počáteční afekt (euforie/dysforie) společnost sjednocující --> postupná frustrace a vzdor společnost rozdělující" se s námi táhne už od sametové revoluce až do dnešní ruské agrese vůči Ukrajině a stojí za tím, že z krizí (víceméně krátkodobých) se neučíme, ale vyrábíme krize další (avšak dlouhodobé a hlubší). A jak velmi trefně ve filmu zazní: "Nebojím se tohodle. Bojím se nás."___ Tahle meditace se K+P povedla a myslím, že jde o Klusákův nejpřístupnější, nejméně konfliktní a vizuálně nejhezčí film. Černobílý obraz ještě zesiluje ten odstup, který už teď od covidu máme, a zvýrazňuje tu meditativní náladu, která nám umožňuje zamyslet se nad tím přechodem z krize do krize (z covidu do všeobecné rozhádanosti).___ Film není bez názoru, není to "absolutně objektivní" nestranná analýza. K+P názor dávají jasně najevo střihem a řazením scén, střídáním promluv o chřipkách a konspiracích jakýchsi skrytých všemocných hybatelů světového dění s pohledy do nemocničních karantén na umírající připojené k ventilátorům. Není to ani faktografický dokument, který by každou scénu doprovázel vysvětlivkami a čísly; kontext dodává jakoby mimochodem někde v pozadí puštěná televize. Nevystupují mluvící hlavy; politici a hlavní tváře covidové doby jsou zde takřka neviditelní. Nálady zprostředkovávají tzv. obyčejní lidé (a nad tím vším ční moudrost svatého Vachka). Přes všechno, čím ten film není (ačkoli bohužel mnozí právě to od dokumentu mylně očekávají), je toto vlastně téměř ideální forma reflexe covidové doby a skvělý dokument o ní. (26.09.2023)

Poměrně trefná a překvapivě ne úplně zábavná mozaika doby, kdy se svět zastavil a lidstvo zešílelo. Vít Klusák společně s Marikou Pecháčkovou zvolili originální černobílý formát, který všemu dodává dost osobité kouzlo a specifickou atmosféru a velmi správně se rozhodli, že politiku nechají úplně stranou a budou se věnovat jen dopadům na obyčejné lidi. Nejsilnější jsou rozhodně záběry prázdné Prahy beze slov, které výborně ilustrují tehdejší situaci a absurditu doby a samy o sobě jsou hodně působivé, protože takhle je drtivá většina národa viděla asi poprvé v životě. Snímek asi nemá úplně držet pohromadě a jakýmsi pojítkem jsou tři výraznější postavy, které pochází z úplně jiného světa a každá má svůj pohled na svět. Zatímco u jednoho z prvních pacientů, který touží jen po tom vrátit se domů z nemocnice, a u operní pěvkyně, která trpí u poslechu hudby v supermarketu, jde o docela laskavé a mnohdy tragikomické zpovědi, u později odsouzené dezinformátorky Peterkové jde až o děsivou podívanou toho, kam můžou dospět nepodložené konspirační teorie. Snímek graduje v samotném závěru, kdy prostříhavá úryvky z operního představení s rozsáhlými demonstracemi, na nichž zachycuje bublající agresivitu lidí, která nemá jak jít ven a čeká na první možnost konfliktu. Klusák tentokráte nepotřebuje své postavy zesměšňovat, protože to úplně nejde, neboť první dva není proč a konspirátoři to nepotřebují, neboť se zesměšňují sami. Výsledek asi mohl být o něco výraznější a s přibývající stopáží mu chybí časové zařazení, protože po pár letech od covidu divák bude těžko vědět, zda sleduje první vlnu, druhou vlnu, nebo nějakou další. Celkově to ale moc nevadí, protože o to asi ani tvůrci neusilovali a chtěli jen zachytit momentální společenskou náladu a dát tak nějak prostor všem možným pohledům na jednu pandemii, která nás navždy změnila. 60 % (03.03.2023)

Skvělá práce! Obrovský pokrok od dokumentu V síti - Velké nic je nejprogresivnější český dokument posledních let. Filmařsky suprově zvládnuté, přestože mi tolik nesedl střih a mrzí mě absence éry distanční výuky. Každopádně Velké nic je velké překvápko - stručné, výstižné, momenty ikonické, vtipné, smutné a hlavně bez přetvářky zpracované dílo, které bude patřičným odkazem na dobu COVIDu pro další generace. Přestože zde není zaznamenána ta distanční výuka, je to na jedničku natočený dokument, který bude zrát jako víno. (09.03.2023)

Film, na který jsem čekal od Nošovic napadení. Soustředěná, bystrá observační dokumentaristika, kde se režiséři nederou před kameru, zbytečně nemanipulují, uměle neinscenují problémy a naopak hledají zvláštní logiku doby, v níž přestaly platit tradiční řetězce příčin a následků. Je v tom empatie a pochopení, jemná ironie i snaha pojmenovat, v čem Covid změnil vše a v čem naopak nezměnil nic. Měl bych drobné výhrady k dramaturgii, možná to mohlo být o pár minut kratší a v závěru méně sázet na operu / masky (což je krok předem odhadnutelný), ale drželo mě to ve střehu celou dobu a silně to evokovalo ten pocit bezčasí a vykloubenosti existence. Navíc cením, že Peterková není další Daliborek. Kandidát na český film roku bez debat. Všechnu moc Vachkovi! (13.03.2023)

Je dobré uchovat takto na paměti bezpáteřní zrůdy typu Peterková a jí podobní dezolátní antivax covid popírači, kteří naprosto ničím, nijak ani nikomu neprospěli. Svým nedodržováním ničeho a relativizací covidu celou situaci jen zhoršovali a eskalovali. Jsem tak moc rád, že jsou tyhle existence zdokumentovány a nezůstanou zapomenuty. Stejně tak jako neschopnost vlády v čele s StBákem Burešem. Ale zejména to období lidské solidarity a semknutí a extrémní nasazení všech zdravotníků a státních složek. I policie zasahujíci proti té demonstrující zvěři… těm všem je třeba děkovat za to, že jsme to nějak zvládli. Nebýt mameluků kolem Peterkové a neschopných lidí ve vláde, mohlo tady ještě tisíce a tisíce lidí dnes být. (12.11.2023)