Příběh z Tokia

Príbeh s Tokia sa nesie v rovnako pomalom duchu ako väčšina Ozuových diel. Čo sa týka formálneho spracovania aj myšlienky je film veľmi podobný Kurosawovmu Ikiru. Typické pre Ozua je využitie statickej kamery a mierne podhľady. V celom filme sa nevyskytuje ani jeden záber, ktorý by mal inú kompozíciu. Rovnako sa kamera ani raz nepohne. Celý film je zasadený prevažne do interiéru a stojí na hereckých výkonoch dvojice starých manželov a ich detí. Príbeh s Tokia je typickým príkladom veľmi populárneho japonského žánru Gondai- geku, ktorý sa zameriava na príbehy zo súčasnosti. Namiesto akcie film sprostredkúva udalosti skrze hovorené slovo. Dialógy sa vyznačujú uvoľnenosťou a keďže sa jedná o film z rodinného prostredia aj formálnosťou. Tento úctivý prejav je následne v priamom kontraste k udalostiam, alebo postojom, ktoré film prezentuje. Pohľady postáv odzrkadľujú ich myšlienky a my ako divák sa často krát dostávame do pozície, kedy nejaká postava na nás hovorí, čo je spôsobené častým využívaním subjektívnej kamery. Príbeh s Tokia je pomalým filmom o hodnotách a o neschopnosti poskytnúť nehu tam, kde treba, kým ešte nie je neskoro. Je to príbeh komorný, tichý, plný postáv pričom každá z postáv sleduje svoje vlastné ciele. Koniec je otvorený s príchuťou smútku a melanchólie, kedy dôležité veci odišli a ako keby nebolo nič na čo by sa mohla postava starého pána tešiť. Pripravuje sa na samotu, osamelosť a následne smrť. Príbeh s Tokia sa tým končí. (09.01.2013)

Postavy, dialógy a veci v súlade jemného prelievania energií. Výsledok sa má šancu dotknúť sa srdca. Vzťahy v rodine, všeplatné ľudské hodnoty, bez ohľadu na náboženstvo, či politiku, a ich nahlodávanie tempom života a nedoriešenou minulosťou sa totiž každého z nás viac, či menej dotýkajú. Záleží len na vnímaní, ustrojení a ochote prejsť cez pozlátka doby, k jemne podanému, ale dôraznému vykresleniu systému vzťahov so všetkými odtienkami, ktorý v súhrne nepodáva príliš pochvalné svedectvo o ľudskom pokolení. Jednoduchý príbeh plynie v pokojnom rytme vyrovnania sa so životom. Rodičia, žijúci na vidieku, sa rozhodnú na sklonku svojho života navštíviť deti žijúce v Osake a Tokiu. Film začína rozosmiato - široké úsmevy tešiacich sa starčekov, susedy, vítajúcich potomkov. Postupne prechádza do ladenia, kedy úsmev nie je znakom radosti, ale často len zdvorilostným roztiahnutím pier, či pomôckou na vyrovnanie krutosti života. Svet je totiž rýchly, deti v strednom veku sú výkonnostne na vrchole a popri práci a rodine sú pre nich sprítomnelí rodičia nežiadúcim bremenom; pre vnukov sú dedko s babkou neznámymi cudzincami. Návšteva sa stáva záťažou a tak ich po pár dňoch odlifrujú do vzdialených kúpeľov. Rodičia pochopia, že deti majú svoj svet a vracajú sa domov. Zamyslenie sa nad dôsledkami vzťahov k blížnym prinesie až smrť. Jeden zo synov neustále hovorí o nutnosti pomôcť rodičom kým sú nažive, sám ale nič pre to, okrem konštatovania samého neurobí. Práca, zábava a vychutnanie si seba samého sú prednejšie. História sa ale opakuje a z dnešných zaneprázdnených potomkov tiež raz budú bezzubí nevládni, so žvatlajúcimi ďasnami sa dožadujúcimi synovského pohladenia. (07.04.2006)

Citlivost Ozuova režijního stylu se projektuje nejen do chování postav, jímž je vlastní zejména laskavost, tak i do jednotlivých aspektů stylu samotného. Příběh z Tokia je vyprávěn velmi pomalu a stává se tak spíše analýzou rodinných vztahů, ne příkladem rozhádaného dramatu o lidech trpících různými druhy neuróz. Než dramatickou rekonstrukcí je poetickou etudou o odloučení, (dávném) konfliktu mezi starými a mladými, vitálními a zaneprázdněnými. Principem Příběhu z Tokia se stává rozpornost, ve vzájemné interakci vytanuvší rozdíly mezi oběma generacemi. Ačkoliv by se nemuselo zdát, že mezi postavami cokoliv nefunguje, rozpornost tkví už v premise. Generační rozdíly jsou způsobeny už prvotním odloučením: zatímco rodiče žijí kdesi na venkově, mladí žijí v centru Tokia. Nepřekonatelná propast se stvrzuje paradoxně jejich příjezdem, kdy se jejich starosvětskost střetává s životností mladých. Ozu jen nenápadně upomíná na potenciální přemostění, díky nimž by si mohly generace více rozumět, ale které bylo přerušeno válkou (ztráta členů rodiny). Není nám ovšem nabídnuta jakási nostalgie po „starých dobrých časech“ před válkou, spíše je jen bolestným povzdechnutím a smířením se. Ozu nikterak nevyhrocuje vztahy mezi členy rodiny, spíše jen pomrkává na ne úplně viditelnou, a zároveň nevyhnutelnou, nefunkčnost. Film s nádechem kritického realismu; Ozuem stroze poetizován a snažící se najít přijatelný kompromis pro obě strany. (13.09.2012)

Ač se to na první pohled nezdá, Ozu zcela nenaplňuje tradiční japonské hodnoty a představy o patriarchálním rodinném vzorci, jde spíše o nový, moderní, západní pohled na rodinu, přičemž Ozu částečně čerpá z hollywoodského předobrazu Lea McCareyho Make Way for Tomorrow. Ozua můžeme považovat i z japonské perspektivy za naprostého solitéra, jehož styl je natolik specifický a odlišitelný, že to nemá ani v rámci japonské (poválečné) kinematografie obdoby. Za typické rysy Ozuova stylu můžeme považovat např.: a) využití nízké kamerové výšky/nízkého úhlu (umělecká motivace); b) přechodné záběry krajiny/interiérů (zátiší) v blízkosti odehrávání další scény, které ale pro pochopení příběhu nejsou nikterak důležité; c) statická kamera; d) snímání postavy, která mluví, zepředu s protizáběry na další postavy apod. Ozuův styl se také vyhýbá prezentování flashbacků či flashforwardů a některým dalším prostředkům standardně používaných a přitom pro ně nehledá žádné vhodné ekvivalenty. (16.06.2011)

Mám rád filmy o vztazích rodičů s dětmi a námět tohoto snímku, i přesto, že je starý více než padesát let, je stále aktuální! Výborný dojem z filmu kazí pouze velmi pozvolné tempo, kterým se děj snímku ubírá - nebýt toho, tak neváhám dát plný počet. Naštěstí mi zpříjemnila některé zdlouhavé pasáže svými půvaby Setsuko Hara. (26.07.2011)