Přízraky v Benátkách

Soudruhu Bráno, soudruhu Bráno! Tak tomu ty říkáš konstruktivní sebekritika?! A takový jsi byl po „Zmrd na Nilu“ perspektivní kádr se zářnou stranickou budoucností! Zklamal jsi, soudruhu Bráno, zklamal! A to nejen celý Ústřední výbor strany pro násilnou asimilaci parazitickými kulturami a Revoluční odborové hnutí privilegizace deviantů a labilních minorit, nýbrž i, a to zejména!, všechny funoušky historicky nade vši pochybnost prokázaného progresivního revisionismu soudružky Christie! Hanba ti, soudruhu Bráno, hanba! Natočit totiž Halouvinovský večírek bez jediného mouřenína, ve čtyřicátých letech minulého století zjevně zcela dokonale asimilovaného a respektovaného i velkobritskou smetánkou, bez všeobecně oblíbeného a všemi přirozeně podporovaného sexuálního dezorientáta, transpohlavníka či přesilné muženy, sveřepě bojující proti znásilňování pohledem [sic!], to je jednoznačně kontrarevoluční krok zpět, trestuhodné porušení stranické linie a neodpustitelný prohřešek proti diverzitní demagogii a pokrokovému zkreslování, jakož i anachronistický plivanec do tváře příkladné soudružky Christie, jejíž díla nyní tak pracně uvádíme na pravou míru! A to ti strana dokonce zaplatila a podpořila tvůj nechutný buržoazní výstřelek přemístit děj do Benátek! S takovým přístupem příště pojedeš leda tak do prdele, soudruhu Bráno, a pro nadcházející tři korektní pokračování – „Heteroseksuální běloch pod sluncem“, „Záhada Rüžového vlaku" a „Deset malých Afrobritečků“, jsme nuceni pomalu hledat někoho uvědomělejšího a pro naši věc patřičně zaníceného, jako například soudružku Bythewoodovou. *** Stylová a zábavná staroškolská detektivka s jemně nahororlou atmosférou, a to především díky uhrančivé benátské patině. Tentokráte sice evidentně za méně peněž, ovšem muzika zcela bez nucené bolševizace, účelového zkreslování a manipulativní stádové převýchovy mas v lhostejně přežvykující a ostentativně všetolerující světoovčany. A dokonce i Erkülúv knír je méně homo. Počítám, že po tomhle bude Keňák neprodleně kancelačně zkulturněn. (17.09.2023)

Bezkonkurenčně nejhorší díl z Branaghovy série. Ten duchařský odér mi k pragmatické duši Poirota vůbec neseděl. Mám rád, když spousta postav uvízne na jednom místě a musí se přijít na to, která z postav je vrah. V tomto případě se ovšem sešla nesmírně nezajímavá partička a už vůbec se mi nelíbila lokalita samotná, která byla absolutně nemastná a neslaná a nechce se mi věřit, že by vůbec takovou píčovinu Agatha Christie napsala. Zasadit děj do Benátek a přitom postavy uvěznit v jednom nudném domě nedává žádný smysl. Neskutečná nuda. V závěru jsem usínal. Rozuzlení potom bylo extrémně ploché a odfláknuté. I v tomhle jsem od Agathy Christie zvyklý na podstatně důmyslnější rozuzlení. Předlohu neznám a netuším, co si do filmu tvůrci přidali sami, ale jako celek mě snímek hodně nebavil, a to mám pro žánr krimi obrovskou slabost. Zařazení snímku mezi horory musí být snad vtip. [45 %] (09.11.2023)

„Jedem jako (s) medem, mrtvé vzkřísit svedem.“ Benátky. Tajemné, karnevalové, mysteriózní. Místo ulic kanály, místo taxíků gondoly a úplně všude voda. Šplouchá okolo domů i na zápraží, vlnky vnikají do předsíně, v hale to čvachtá. Voda v kanálech, krysy v kanálech, krysy v rodinách. I vyšetřování je samá voda. Teprve po čaji, popíjeném u krbu, začalo přihořívat, Poirot prozřel díky starému belgickému přísloví „Od včel med, z hada jed,“ a začal podezřelým zatápět. OKÉNKO SKLEPA: [][] „Tento dům žádný sklep nemá,“ nestydatě lhala Rowena. ≈≈ „Já jsem ta nejchytřejší, vy jste druhý nejchytřejší,“ machrovala spisovatelka Ariadne Oliver na Poirota. ≈≈ A hned se rozčilovala: „Opovažte se mě považovat za podezřelou, jsme přece staří přátelé!“ ≈≈ „Každý vrah je něčí starý přítel,“ odtušil nevzrušeně Poirot. [][] Duchové jako živí, králíček Baba jako z klasického hororu, asistentka s pohledem budícím tíseň, bledý klučina geniální a vraždy hodné šedých buněk mozkových. Vyřešeno. (13.12.2023)

Benátky za deště, gondoly houpající se v prudké bouři, to je něco co jsem v jiném filmu ještě neviděla. Jen mám problém s tím, že jsem Kennethu Branaghovi toho Poirota moc nevěřila. Kde zůstala pověstná ješitnost a puntičkářství slavného detektiva? Příběh je to náležitě tajemný, paní Reynoldsová jako médium byla dostatečně protřelá (když záhrobí nemůže, menší podvod pomůže), ale na Poirotových šedých buňkách mozkových si vylámala zuby. Jak prohlásil sám detektiv, vyrušený z odpočinku v důchodu: „Probrala jste medvěda ze spánku, nedivte se, že tančí.“ Palazzo Lacrime dei Giovani vzbuzuje dostatečný respekt a příběh vyprávěný dětem o morových ranách a dětských duších, které doposud nenalezly klid je skutečně děsivý (slyšet to jako malá holka, tak si cvrnku do kalhotek). Tento příběh je nejlépe zhlédnout za větrné deštivé noci, to emoce ještě zvětší. (13.12.2023)

Branagh pokračuje ve stále stejné, genericky odvyprávěné detektivce, která je jak přes kopírák k té předešlé. Jen místo prosluněné delty Nilu s často přespříliš digitálními Pyramidami, tady máme tajuplné Benátky, konkrétně gotický dům plný zvláštních zvuků a nevyřčených tajemství. Ani jeden moment není ničím ozvláštněný, ani jeden záběr a sled událostí není nepředvídatelný. Alespoň má tahle bryskně odvyprávěná báchorka s pár rádoby hororovými momenty a obstojnou výpravou docela slušnou (rozuměj krátkou) stopáž. (16.02.2024)