V sobotu večer, v neděli ráno

Jedno z prvních přenesení rozzuřenosti mladých Angličanů z knih do filmu již nemá stejnou údernost jako jiná sociální dramata z doby dřívější (V přístavu) nebo pozdější (Accattone). Reiszův portrét jednoho příliš hrdého příslušníka dělnické třídy při svém neidylizujícím, odměřeném rámování nedokáže dost sugestivně zprostředkovat vztek, který hrdina vůči starší (a vládnoucí) generaci pociťuje. Působivější je v tomto směru Schormovo drama Každý den odvahu, které je „down-to-earth“ ve více významech než Reiszův film, ačkoli stejně jako on nadřazuje dramatizaci pouhé observaci (takže nelze mluvit o bezprostřednosti vlastní stylu cinéma-vérité). S ohledem na konzervativní britskou kulturu je ale přesto třeba docenit odvahu ukázat chování několika frustrovaných, nezodpovědných, konvencemi opovrhujících a opovážlivou živočišnost projevujících floutků (Arthur do sebe často hází jídlo nebo lije pivo a neomezuje se ani v oblasti sexu) bez odsuzování, resp. bez zaujetí jednoznačného morálního stanoviska. Kontroverze ve své době vzbudil také nespisovný slovník postav nebo téma potratu (pobouřenější byli paradoxně američtí cenzoři), což ve výsledku dělá z V sobotu večer, v neděli ráno zejména historicky cenný lakmusový papírek nálad společnosti, ve které se schylovalo k bouřlivým změnám. 75% Zajímavé komentáře: sportovec, ScarPoul (16.03.2014)

V mnoha ohledech mi tento film připomínal snímek Ohlédni se v hněvu (ostatně Richardson zde sice nerežíroval, ale produkoval), a to jak tématem, tak hlavní postavou. Finney mi typově přišel podobný na Burtona, i když s charakterem role to bylo jinak, Arthur nebyl takový naštvaný a žárlivý negativista jako Jimmy, dokázal si o víkendech užívat života, opíjet se, dělat si srandu, balit ženské (a neřešit problémy). A jeho postava mi taky přišla sympatičtější a možná jsem i ji lépe chápal (kromě momentu, kdy se naprosto nesmyslně prozradil). Zajímavý byl i konec, který jsem pravda nečekal (tušení něčeho tragičtějšího), ale ve výsledku byl právě tento závěr paradoxně ten nejhorší, jaký mohl hlavního hrdinu potkat. Velmi dobrá sociální kritika tehdejší doby, slušné 4*. (17.11.2012)

Rozhnevaný mladý muži boli generáciou, ktorá mala isté znaky podobnosti s americkou beat generation. Prejavila sa hlavne v literatúre. Karel Reisz, režisér českého pôvodu, ktorý ako jediný člen rodiny prežil Hitlerové čístky, sa prejavil ako dokumentarista, v druhej vlne dokumentárnych filmov ktorá bola dominantnou v Británií v 50 rokoch. V sobotu večer a v nedeľu ráno je jeho hraný debut. Film rozpráva obyčajný príbeh Arthura, ktorý pracuje v továrni na výrobu guliek a ktorý si vždy po šichte odskočí na pivo, alebo za nejakou babou.Búri sa proti spoločnosti, proti susedom a ľudom, ktorých mašinéria spoločnosti uvrhla do stereotypu a pritom si sám viaže okolo krku podobný uzol. Po hereckej stránke nie je filmu čo vytknúť. Herci sú prirodzený, ich vývin je nenásilný, postupný, vďaka čomu si máme možnosť na ne zvyknúť a brať ich v rámci zápletky, ktorá sa neustále vyvíja takých akých sú. Samotný film sa snaží o čo možno najreálnejšie zobrazenie udalostí, ktoré vedú k tomu, že rozhnevaný mladý muž sa začne upokojovať. Čiernobielosť obrazu dodáva filmu na drsnosti. Film je výrazný hlavne silným réžijnym rukopisom a predlohou Alana Silitoea, ktorý zobrazil všedný príbeh človeka bez väčších dramatických scén, neuveriteľne zaujímavo. Čo sa v nemalom rade podpísalo aj na finálnej podobe filmu. (26.11.2011)

V rámci víkendového JitkaFestu konaného pro mé nejbližší u příležitosti mých narozenin jsme si po sobě kromě dalších snímků pustili dva rané filmy velkých režisérů, Kes (1969) Kena Loache a tenhle časný snímek Karla Reisze. Oba zachycují stejnou rozervanost některých a rezignovanost mnohých v ubíjející pracovně-ekonomické mašinerii, a bezvýchodnost, s níž v něm lidé rozvrhují své životy. Jen každý to pojímá z jiného úhlu pohledu a výborně se tak doplňují. Zatímco Kes je pomalé, klidně a zblízka snímané drama pracující odvážně s civilností a autenticitou (více v mém komentáři zde), tenhle film postihuje základní beznaděj v minimalistické, až etudní zkratce s jemně cizelovaným humorem. *** (JitkaFest, rezidence B12). (23.01.2022)

Konec padesátých let, Anglie, rozhněvaní mladí muži, Alan Sillitoe, volnost, "All I want is having fun. The rest is propaganda!", ale zároveň i problémy spojené s udržením si této volnosti. Tak tohle je přesně styl, který si užívám, navíc ve spojení s režisérem pocházejícím z Ostravy a zachráněným slavným Nicholasem Wintonem. (27.08.2010)