MaXXXine

Tak nám Ti West uzavřel svou volnou texasko-hollywoodskou trilogii a je na ní nyní vidět taková parabola. S X nás West oslnil velmi povedeným retro vizuálním stylem, ačkoliv prostoduchý scénář nebyl zrovna ničím úchvatným. Pak přišla Pearl, poměrně obdivuhodná hororová charakterová studie a highlight (nebo anomálie) celé trojice, potažmo rovnou režisérova celého katalogu. S MaXXXine se West opět spíše vrátil na začátek, tedy k vítězství formy nad obsahem. Působí to na papíře trochu nedopečeně, nevypilovaně. Možná už se režisér tak trochu autorsky unavil. Stále to je velká zábava, má to skvělý vizuál a zasazení do poloviny 80. let vypadá naprosto věrohodně. Ti West nikdy nebyl silný scenárista, ale má rád film, má rád tvorbu filmu a rád taky cituje ze žánrových klasik. Po skvělé Pearl mírné zklamání, přesto fajn nenáročná podívaná. [KVIFF 2024] (06.07.2024)

Tenkrát v Hollywoodu rated XXX. Po sedmdesátkové exploataci a hvězdičkách raného Hollywoodu z prdelákova si West bere na paškál satanskou paniku osmdesátek a pořádně se v ní výživá. Barevné neony vypalují sítnice nadšených návštěvníků videopůjčoven mířících přímo do sekce pro dospělé, aby si vypůjčili poslední biják Maxine v podání klasicky dokonalé scream queen Mii Goth. Škoda, že vedlejší postavy ne vždy dosahují jejích kvalit, i když za zmínku rozhodně stojí Espositův herecký agent za všechny prachy a Baconovo dokonale slizké soukromé očko. Vyprávění má trochu problém rozhodnout se, jestli chce řešit emoční cestu Maxine nebo vyšetřování vražd, což ochuzuje gradaci k jinak krásně ujetému finále. Zároveň MaXXXine nikdy nedosahuje psychologicky perverzních hloubek Pearl a spíš spojuje předchozí velice rozdílné filmy, než aby pokračovala v nastavené trajektorii. I tak jde o povinný biják pro každého fandu 80's excesu sexu a násilí. Zvlášť bych doporučil v double feature s De Palmovým Dvojníkem. (30.06.2024)

Z Westovy hororové trilogie nejslabší díl, byť jako nápodoba špinavých krvavých béčkových slasherů z 80. let jde z audiovizuálního hlediska o vskutku lahůdkový počin. Film si poučeně hraje s dobovou stylizací (půjčovna VHS, praktické gore efekty), s prostředím továrny na sny a pokleslou zábavu (děj zasazený do Hollywoodu a do filmových kulis studia Universal) a s četnými referencemi na jiné horory a citacemi motivů a klišé odpovídajících žánru. Scénář ale postrádá sofistikovanost a propracovanost prostředního dílu série a spíše se kvalitativně přibližuje oněm starým přihlouplým hororovým brakům, jimž okázale vzdává poctu. (06.07.2024)

// Ti West v úvodu řekl, že původně mělo vzniknout jenom X. Pearl jsem neviděl, ale MaXXXine je bohužel důkazem, že u toho jednoho filmu měli tvůrci možná zůstat. Koncept osmdesátek převážně nevytěžený, noirová krimi zahozená dřív, než pořádně začne, horor tentokrát žádný, v tom filmu se v podstatě nic nestane a pak skončí. Vypadá a zní hezky, ale to je fakt vše. A že je Mia Goth skvělá herečka, to jsme též věděli i bez toho. Po skvělých trailerech studená sprcha. 5/10 (30.06.2024)

Ti West zakončil svou trilogii hororů s Miou Goth velkolepým ultrapastišem, který v jistém ohledu aktuálně dovršuje nejen sérii a autorovu filmografii, ale i celou filmařskou tradici pokleslých žánrů. Všichni brakaři od nepaměti toužili po přijetí a uznání, což v branži znamená mít studiové zázemí a točit v Hollywoodu. Příznačně trilogie o vábení filmařiny a příslibech slávy končí právě tam. West si vyloženě libuje v eklektickém skládání aluzí a referencí. Jeho film dýchá nadšenectvím pro vysoké i nízké a skládá tak vedle sebe aluze sahající od porna po "Čínskou čtvrť", od amerického trashe po giallo i od "Psycha" po "Dlouhé loučení". Plně při tom využívá splněný sen, že je produkčně pod křídly studia Universal, a inscenuje fanovskou tour po ikonických lokacích nejen L.A., ale především venkovních setů proslulých Universal Studios. Při tom vzpomíná na éru VHS, vyzdvihuje žánrovky točené ambiciózními režisérkami a účtuje s pánbíčkáři a moralisty, kteří v 80. letech proti brakařům a jejich dílům protestovali. Pořád ale "MaXXXine" zůstává v prvé řadě požitkářskou žánrovou fantazií, která neusiluje o historickou věrnost (např. režisérky dostávaly prostor u Cormana, ne u velkých studií). Tady je hlavním jmenovatelem vlastní radost tvůrce a ideálně i stejně naladěných diváků. Nabízelo by se až sahat ke slovu "tarantinovské", což by ale jako ve všech případech jeho užití bylo neadekvátní a omezující. Protože zatímco Tarantino dělá ultimativní parafráze svých oblíbených žánrů důmyslným scenáristickým tuningem ikonických momentů, West vyloženě skládá rozjařilou poctu, která si vystačí s fetišistickou rekonstrukcí, jež není o moc scenáristicky sofistikovanější než její vzory, jen radostně poučená a nadšenecky si libuje v nabízejících se možnostech (což dokonale stvrzuje závěrečný vanity záběr). (30.06.2024)