Karaoke blues

RECENZE: Filmový otec všech outsiderů je zpět. A zve na Karaoke blues - Českokrumlovský deník   Po dlouhé době by mohl do kina vyrazit i Jiří Menzel, věrný zastánce názoru, že umění má především rozdávat radost. Ikona finské kinematografie Aki Kaurismäki moc dobře ví, že nad krutostmi života je třeba vítězit věcným nadhledem i něžným humorem. Jeho novinka Karaoke blues naplňuje tuto zásadu beze zbytku. A přidává ještě něco navíc. Totiž jistotu, že pořád lze natočit upřímný film. Na začátek je třeba uklidnit všechny pochybovače. Ostřílený filmař, byť v poslední době točil spíše sporadicky, z vypravěčského talentu nic neztratil a oddaní fanoušci si mohou Karaoke blues s klidem postavit do osobního žebříčku vedle takových titulů jako Ariel, Děvče ze sirkárny či Muž bez minulosti. Režisér striktně dodržuje svůj osobitý styl, pro nějž jeho díla tak nekriticky milujeme. Stopáž nepřesáhne hodinu dvacet, hovoří se pomálu a postavy se zmítají v mixu dojemné tragikomiky a věčné deprese. Závěrečné vyhlídky jsou navíc střižené optimismem, aniž by si však scénář musel vypomáhat lacinými berličkami. Nic takového finský mistr nepěstuje. Pořád se točí na starou kameru, herci (Alma Pöysti a Jussi Vatanen) jsou typově stejní jako ti před třiceti lety (Kati Outinen a Matti Pellonpää) a obraz periferie Helsinek si udržuje stále stejně zasmušilou tvář „nejúzkostlivějšího města planety.“ Změnilo se tedy vůbec něco? Ne. A v tom právě tkví krása spjatá s kultovní tradicí Kaurismäkiho, jemuž diváci za léta přiřkli roli takříkajíc neselhávajícího proroka na poli artové tvorby. Sotva by se věhlasný tvůrce s přibývajícím věkem snížil k bezbřehé lítosti nad stavem světa, či ještě hůře ubral na legraci. Naopak rozesmát publikum se mu v kontrastu s rutinními nástrahami života daří ještě lépe. Neskonale půvabným zůstává i fakt, že „otec všech pomyslných outsiderů“ své hrdiny oddaně miluje, leč jim do cesty za štěstím staví požehnaně překážek. Ona doplňuje zboží v supermarketu, on se potuluje po stavbách a utápí svou bezvýznamnost v placatce s vodkou. Obehraný půdorys, řekne si znalý divák režisérovy filmografie. Jenže Kaurismäki umí překvapit a svou poetiku znovu povýšit. Zaprvé, je pořád čemu se smát (návštěva kina), zadruhé, některé detaily jsou vyloženě magické (zpěvačka v noční košili), a konečně zatřetí, roztomilá dvojice si za každých okolností udržuje lidskou důstojnost. Zákonitě pobaví i četné kinematografické odkazy, z nichž vyčnívá zejména bratrský pozdrav Jimu Jarmuschovi, jehož je Kaurismäki evropskou obdobou. Snad Karaoke blues na programech kin nezapadne. Podobných láskyplných filmů, které těší a zároveň přirozeně jímají, dnes už opravdu moc není. (18.11.2023)

Milá finská story o dvou samotářích, kde toho jedna polovička moc nenamluví a ta druhá toho zase moc vypije. Ty namachrované a naprosto vážně pronášené hlášky i břitký humor nemají chybu. Plusem je i střídmá stopáž, která nedává šanci se nudit, takže jsem to po celou dobu sledoval s „přiblbým“ úsměvem a za odměnu dostal několik naprosto odzbrojujících scének, kterým vévodí téměř všechny epizodky s postarším kolegou z práce. Prostě takové (ne)radostné severské Příběhy obyčejného zoufalství z karaoke pajzlu… a poučení pro dámy, které by měly být na pozoru, když si chlap na prvním rande přimíchává do kávy alkohol. ■ AnanAss‘s Score: 7/10 ■ (09.02.2024)

Aki Kaurismäki má svůj snadno rozpoznatelný rukopis, včetně zájmu o lidi z okraje společnosti. I tahle jemně komediální  romance působí dojmem, že se odehrává někdy v minulosti, což popírají pouze zprávy z války na Ukrajině, které zní, kdykoli někdo zapne rádio. Filmové fanoušky potěší nejen filmové plakáty v pozadí pár scén. Lakonicky stručné dialogy sdělí vše potřebné. Aki stále necítí potřebu točit dvě a půl hodiny dlouhé filmy. On toho za 80 minut stihne říci dost. A mně v tom jako divákovi nic nescházelo. (22.11.2023)

Svěže komický pohled z Finska, od klasika, který pořád neztratil ani zlomek vypravěčského šmrncu. Doba feminismu mu naopak přihrála na další trefný příběh o finských “drsňácích”. Absurdní dialogy s bohatou kadencí suchých vtipů, tradiční retro stylizace (interiéry, kostýmy) lemovaná rozhlasovými zprávami ze současné války v Ukrajině. A filmovými plakáty, protože Aki filmy miluje. Kino-pozdrav filmovému bratříčkovi Jarmuschovi báječný. Krátká stopáž je mezi současnými filmy zjevením a potvrzuje, jak svůj Kaurismäki zůstává. [Karlovy Vary IFF] (07.07.2023)

Můj zahajovací film na letošním 57. KVIFF a hned taková pecka. Ale šla jsem na jistotu, na svého oblíbence. A že mu dám první pětku, to byl bonus navíc. Tragikomický, opět komorní a stylizovaný příběh dvou osamocených chudých lidí, mne nadchnul. Jemný sarkasmus i černý humor jako vždy, na pozadí smutné zprávy o válce na Ukrajině linoucí se z rádia, staré finské blues, vše do sebe zapadalo a já si film moc užila. Tak krásně plynul.....Aki, milovník retra, opět nezklamal :) (09.07.2023)