Povídky o bledé luně po dešti

Bolestivá náprava poblouzněných lehkovážných mužů. Podmanivá pohádková a v některých sekvencích neodolatelně snová atmosféra (s velkou pomocí hudby), děj je zahuštěný, scény mistrně inscenované a konec sladkobolný. Můj první Mizoguči a velká spokojenost, tenhle styl mi rozhodně sedl víc než to co jsem viděl u Kurosawy. (05.09.2007)

Spojením několika drobných povídek vytvořil Mizoguči dílo ne nepodobné románu, ve kterém je ve zhuštěném skupenství podána syntéza celého světa (v němž se území živých a neživých překrývají) a lidské existence v něm. Směs rozličných lidských povah (skvěle psychologicky vykreslených) je ve válečné době vržena na různé úhory bolesti, na nichž zrají tváří v tvář nesmyslnému plenění a zkáze, aby se pak ti přeživší vrátili očištěni od skvrn svých pominulých letor. Spolu s vlastním humanistickým poselstvím mne toto velkolepé plátno nadchlo svou přízračnou imaginací, která obestírala spolu se smyslným duchařským intermezzem i „scény z běžného života“, a scelovala tak reálné a nadreálné. (12.08.2010)

I když jsem zpočátku měl bordel v postavách a vůbec v tom prolínání dvou povídek naráz (které se rozeběhlo ne zrovna funkčně), tak nakonec musím uznat, že si mě to dokázalo získat a to i přes to, že je to celé vlastně o samurajích, což je téma, které jsem si nikdy moc neoblíbil. Tohle ale pro mě nějak fungovalo, protože, podobně jako u některých Kurosawových samurajských filmů, to nabízí něco navíc ve formě i v obsahu a naštěstí jsem ani neměl pocit, že by to zestárlo, protože některé zajímavé nápady (jako třeba to prolínání děje prvky kabuki divadla) mi pořád přišly inovativní, natočené je to skvěle a co se nějakého přesahu týče, je tu taky, byť ne bůhvíjak hluboký, ale vystačí. Potěšila mě i práce s fantasy prvky, která tu naštěstí má nějaký svůj smysl a nepůsobí podivně a nahodile jako třeba tady. Za mě tedy ve finále docela spokojenost. Slabé 4* (03.03.2023)

Další krásný příspěvek "ženského režiséra" Mizogučiho do světové kinematografie. Mizoguči se k natočení filmu neinspiroval jen povídkami od Akinariho Uedy, ale paralelní příběh plebejce Tóbeie a jeho družky Ohamy vznikl na základě povídky Vyznamenání od francouzského spisovatele Guy de Maupassata. Ačkoliv se může zdát, že se film točí především kolem mužských postav, myslím si, že stěžejní jsou pro příběh právě postavy ženské. Obě hlavní hrdinky zde mají symbolizovat dva archetypy, Mijagi (milující matka a věrná žena), stejně tak Wakasa (neodolatelná svůdnice, duch zemřelé šlechtičny). Obě mužské postavy si prochází vývojem, za své sobecké jednání musí zaplatit daň a divák tak dochází k lehce mýtickému morálnímu vystřízlivění. Obzvlášt zajímavá je nepříjemná hudba (tuším, že to byla flétna) během scén s Wakasou, která navozuje mnohem strašidelnější atmosféru než všechny duchařské horory za posledních deset let dohromady. (19.05.2013)

Vyprávění je zpočátku zaměřeno na několik postav, vykresluje charaktery sdílející stejný časoprostor a posléze konstruuje děj do několika narativně paralelních linií, které se napříč filmem propojují. Paralely se nevyskytují pouze na úrovni struktury syžetu, nýbrž na několika dalších úrovních jemných kontrastů mezi postavami, a dokonce na úrovni stylistického systému. Tou základní, explicitní paralelou, je vyvažování tragické linie příběhu Mijagi a Gendžuróa s linií Ohamy a Tóbeie, která je spíše ironickým komentářem tkvícím v postavě Tóbeie, jakožto jakéhosi vesnického šaška (ženy na prvním místě jsou použity zcela záměrně, neboť je film odvyprávěn právě z ženské perspektivy). Několik dalších paralel se dá vysledovat v následujících bodech, za: a) kaple, ve které jedna postava byla zneuctěna a druhá se dočkala svého snu (ve vzájemné symbióze) b) Mijagi a Wakasa – jedna lásku rozdává a ta druhá ji bere (nutno podotknout, že její motivace je zcela pochopitelná a proto ji nelze vnímat jako zápornou postavu) c) porcelánové misky a jejich vnímání měnící se napříč filmem – nejprve omšelé a zapráskané, poté krásné ruku v ruce s perspektivou vnímání Wakasy, a ke konci nádherné z perspektivy vnímání Mijagi, jejíž pohled se naprosto otočil (ze začátku pro umění svého muže v podstatě neměla pochopení, ke konci se stal „mužem jejích snů) d) panoramatické rámování, ve kterém se variuje začátek a konec příběhu a nutí k zamyšlení a interpretaci, zda došlo k nějakému vývinu postavy. Ano, Gendžuró si kvůli své posedlosti uměním a absenci pokory vysloužil bolestné utrpení a změnil se, což výstižně okomentovala Mijagi. Krásný sugestivní (až snový, pohádkový) zážitek o touze po úspěchu a utrpení z jeho ceny obalený syrovou kulisou občanské války, samuraji a nádechem nadpřirozena. (04.02.2017)