Sladký čas Kalimagdory

Surrealisticky laděný snímek o neslučitelnosti přirozeného, přírodního rytmu s tím konvenčním, společenským předkládá divákovi již svými prvními obrazy novou životní formu: mladík Jonáš na ploše jediného kalendářního roku prochází celou cestou lidského bytí – od dětství po stáří. Nejde však o výjimečnou odchylku, nemoc nebo zmocnění, ale o střípek neznámé mythologie, na niž tuto anomálii povyšuje především příchod druhého, podobně disponovaného člověka – Damby. Kolik jen je takových a odkud přicházejí? – Slibný námět zpracoval Leopold Lahoda opravdu nevšedně: dominanty jednotlivých životních období vyhranil do krajnosti, a hrdinu tak obestřel mlhovinou šílenství. Chorobná hravost dětinství se přelévá v nezkrotnou živočišnost léta, aby se uzavřela nezvladatelnou ospalostí podzimních týdnů, která již předjímá zimní spánek. Zatímco Damba možnou nestabilitu v proměnách rozřešil tak, že se hned po probuzení začíná důsledně vztahovat k létu, Jonáš se každým svým krokem míjí se světem, v němž se pohybuje, a své místo si musí vyvzdorovat – než o ně zákonitě přijde: s trpkou pravidelností klame všechna očekávání. S létem ztrácí svou dětskou nevinnost a nechávaje se ochočit, odchází, aby prosníval svůj zimní sen v náručí své vysněné Kalimagdory. (21.03.2024)

V rámci cyklů našich cyklů, které jsme dosud schopni vnímat - denní, roční životní - je tu zvýrazněn pohyb rokem jako pohyb životem, i když by totéž šlo vyjádřit i v rámci jednoho dne - navíc z pozice diváka je to jen hodina a půl. V tomto smyslu je film dobře zvládnutý, je nápaditý, a po padesáti letech (nejspíš díky své experimentální povaze) dosud svěží. Pozn: V paměti z konce šedesátých mi zůstalo jen to, že je také eroticky odvážný. Pozn. 2: Ano, na konci roku je starý, ale také tlusý, aby mohl hibernovat a na jaře se obnovit - v mém věku už to cítím nějak podobně. (09.11.2018)

Tak som si Kalimagdoru pozrel ešte raz, aby som verifikoval pôvodné hodnotenie a dopísal komentár, lebo knižnú predlohu z roku 1937 mám stále v knižnici a je to nepochybne zvláštna kniha o ktorej nie som presvedčený, že je sfilmovateľná. Námet nie je nosný. Napriek tomu, je vo filme čo obdivovať, aj keď celok nemá podľa môjho názoru na viac, ako na tri hviezdičky. Výkon Rüdigera Bahra dosť kolíše, ostatní sú často toporní. Páčila sa mi najmä kamera, s ktorou Viktor Svoboda robil všetko čo sa dalo, aby zakryl medzery v scenári. (27.01.2018)

„Miluji dveře. Každé vedou jinam a netuším, co je za nimi." Neřekl bych fantasy, jelikož magie zde není. Což ale neznamená, že samotný snímek není magický. Jde spíše o podobenství. Poetický příběh, v němž mladý muž Jonáš prochází ročními obdobími tak, jako člověk od narození prochází jednotlivými životními etapami. A když přijde stáří, podzim života, je čas najít si místo k dlouhému a nerušenému spánku. Hravost, barvy, život, vášeň, ale i vztek, zadumanost, nevrlost. Jedna z nejpůvabnějších scén se odehraje pod stolem a asi nejlepší je jaro, kdy ztřeštěné Jonášovo chování nemá hranice. A tichá zima v horách s útulnou chalupou je jako medvědí brloh, kde lze odpočívat až do jara. Ostatně Jonáš nezestárnul ani o chlup, ale vytvořil si patřičné tukové zásoby jako medvěd, aby zimu ve zdraví přežil... (06.05.2021)

Grotesktný príbeh mladého muža, ktorý žije podľa ročných období. Originálny námet má však v tretej štvrtine problémy, našťastie dokáže dobehnúť do úspešného konca. Laholovi ( premiéry sa nedočkal, zomrel počas dokončovacích prác ) sa podaril natočiť film plný rozmarnej utópie podporený lyrikou aj vďaka talentu nemeckého televízneho a divadelného herca Rüdigera Bahra ( dabing Ivan Mistrík ? ). Nemecká koprodukcia je na filme poznať vďaka reáliam, v ktorých sa natáčalo. (13.07.2018)