Priscilla

Mnozí dodnes věří, že nezemřel a jednou se vrátí, já si myslím, že to byl pěkný kokot. Alespoň tak ho vykresluje Sofia Coppola, která znovu dokazuje, že v práci s ženskými postavami je její hlavní síla. Zase na to jde neotřele a poutavě, její vize se má dostat pod kůži Priscilly, které se splnil sen tisíců dívek, který ale místy připomínal spíš nefalšovanou noční můru. Bylo mezi nimi přesně deset let, jenže naivní dívence bylo teprve čtrnáct, když ji během své vojenské služby v Německu Elvis poprvé oslovil. Láska a štěstí tu vystupují za zvláštní pojmy, protože léky zobající král rock 'n' rollu je tu za nátlakového a zároveň slabošského debila, jelikož ona nemůže mít brigádu, musí nosit takové oblečení, takový účes i takovou barvu vlasů a vlastně i na odhalování a poznávání svých citlivých erotogenních míst, ačkoliv chce, může zapomenout. Takže jen tu a tam něco špitne, občas projeví nesouhlas a mezi množstvím Elvisových přátel si snaží ukrojit trochu pro sebe. A Elvis pokaždé kamsi zmizí s kapelou nebo na natáčení dalšího z filmů, které ale nesplňovaly jeho očekávaní. A určitě tam nedrží celibát. A roky plynou… Stojí jí to všechno za ten luxus? Má vůbec právo si stěžovat? Film se neschovává a jasně tvrdí, že je předkládaný úhlem pohledu své protagonistky. Osobně je mi šumák, zda jde o určitý druh terapie samotné Priscilly Presley, zajímá mě výsledek. A ten je solidní. Každopádně i nadále platí, že se Coppola tak nějak „stáhla“, od Marie Antoinetty nenatočila nic, co bych si chtěl pustit znovu a opět variuje její dobře známé téma osamělosti a prázdnoty života. Navíc škoda, že v druhé polovině tak moc skáče v prostoru. Herecky samozřejmě velká spokojenost. (10.01.2024)

Ač je to odlišný pohled, tak se nelze vyhnout srovnání s Elvisem od Baze Luhrmanna, který nám naservíroval naspeedovanou dechberoucí jízdu, vedle které je Priscilla od Sofii Coppoly nudnou zpomalenou vzpomínkou na nevýrazného Elvise v podání Jacoba Elordimu, kterému jsem jednak Elvise vůbec nevěřil a jednak ho pojal jako jednu z nejnudnějších postav v historii. Na rozdíl od Austina Butlera, který se prostě v Elvise jednoduše převtělil a věřili jsme mu každý pohyb a gesto. S Cailee Spaeny v ústřední roli Priscilly žádný problém nemám, zachraňuje, co se dá, ale když se film táhne, Elvis nudí, a děj v druhé půlce skáče jak na houpačce, tak se moc zachraňovat ani nedá. (25.07.2024)

V současném klimatu je samostatný film věnovaný vzpomínkám Priscilly na život s Elvisem zřejmě logickým krokem. Elvisův životopis nelze vyprávět bez přítomnosti jeho dětské nevěsty, u které se čekalo až dozraje a dodělá školu, aby se mohla stát matkou... A teď dozrál čas, aby tato bývalá dětská nevěsta promluvila. Jistě, na dnešní poměry byl jejich vztah mírně řečeno "jiný", ale prakticky nic, co by se odehrávalo za zdmi Gracelandu nebylo "normální" nebo jakkoli standardní. Priscilla napsala svou knihu Elvis and Me v roce 1985 a o dvacet let později přidala další, tentokrát sepsanou společně s dcerou Lisou Marií, Elvis by the Presleys. Je otázkou, zda si Coppola skutečně vybrala dobře a našla vhodnou následovnici své Marie Antoinetty. Protože Priscillin příběh je zajímavý, ale svůj vlastní život bez Elvise našla velmi brzy a nikdy jí nic nechybělo. Není to nositelka příběhu, který by se měl díky filmu přepsat. A to je zřejmě největší problém výsledného filmu. Není pro jeho existenci dostatečné opodstatnění. Navíc Coppola nedokázala získat práva na skutečného Elvise a tak se z filmu o jeho ženě stala laciná televizní podívaná připomínají dramata televize Lifetime. (29.07.2024)

Dcéra s týmto zobrazením otca nesúhlasila, žiaľ potom zomrela, matka a skutočná Priscilla to ale produkovala, sú to jej memoáre a je to jej pohľad. Je pravda, že Elordi ma vo svojej role dosť sral, to bol skutočný Elvis fakt taký lenivo artikulujúci pobuda? V samotnom príbehu a celkovo historke je čosi nechutné, keď zrejme len kvôli sláve dali rodičia 14, potom 16 ročné dievča 26 ročnému... Samotný film je inak pomerne nevýrazný, nijaká efektná zápletka tu nie je, Spaeny ale za herecký výkon chválim, no hoci film bol hlavne o Priscille, tak mne skôr tkvie to, že Graceland bola zlatá klietka, kde sa konzumovali rôzne tabletočky u malátno-agresívneho pánka, čo nemal problém s maloletými. A ešte ho volajú kráľ. No našťastie si to nehovoril sám ako Rytmus. (03.01.2024)

Príbeh Priscilly Presley je skutočne smutný. Ako mladé dievča sa nechala Elvisom zbaliť a oprávnene sa tešila jeho záujmu. Po pár rokoch sa ocitla v zlatej klietke zvanej Graceland, kde jej rola pripomínala skôr život život sultánových harem girls. Celé dni len sedela, čakala a dúfala. A keď prišiel "pán kráľ" Elvis, tak sa jej chvíľu povenoval, a potom zas kdesi zmizol. Samozrejme, žiadne výhrady a nároky si dovoliť nemohla, a namiesto toho musela znášať Elvisove manické nálady a romániky. Úprimne mi jej bolo fakt ľúto. Aj keď si treba uvedomiť, že celý príbeh je výhradne prostredníctvom pohľadu Priscilly, takže tam bude asi vysoká miera subjektivity. Ale tak či tak jej akosi dôverujem a mne osobne Elvis ako človek nie je vôbec sympatický (aj keď jeho hudobné aktivity uznávam). 3* (21.04.2024)