Antonio Gaudí

Úžasný dokument, tak odlišný od všetkých, čo som videl doposiaľ. Teshigahara na nás nechrli informácie, za celý film padne len pár viet, a necháva nás unášať nadpozemskou krásou. Krásou a citlivosťou svojej réžie, krásou hudby, ktorá udáva tempo celého snímku a v prvom rade krásou Gaudí-ho stavieb. Vycibrenosťou každého z jeho diel do najmenšieho detailu a jeho genialitou. Genialitou ktorou predbehol prácu ostatných architektov na stáročia dopredu. (28.08.2009)

Kdysi jsem někde četl, že secese měla sice množství vysoce talentovaných tvůrců, ale jen jednoho génia - Gaudího. A po tomto dokumentu tomu věřím. Je to svým způsobem dokument dokonalý, téměř bezeslovný, jen hudbou doprovázený. Žádné informace o osobě tvůrce, jen záběry krajiny, staré architektury a hlavně jeho staveb. Celky, polocelky, detaily, a téměř statická kamera. Pohádkové stavby s barevnými fasádami a s interiéry vykládanými mozaikami, které by mohly být pozadím pro vyprávění z Tisíce a jedné noci. Stavby, které vypadají jako živý organismus, zábradlí jak páteř nějakého pratvora , střecha s hřebenem jak dračí hřbet, bílé interíéry téměř jak znějakého sci-fi příběhu. Kostelíky v rustikálním stylu a nakonec Sagrada Familia, která nevypadá ani jako stavba z kamene, ale jako organický útvar. (13.05.2012)

Dokument o mém oblíbeném architektovi nelze hodnotit jinak. Oceňuji zejména to, že nás autor snímku ušetřil téměř po celou dobu komentářů a nechal nás pouze za zvuků hudby doslova klouzat po jednotlivých dílech. Gaudího stavby žádný komentář nepotřebují... Nebylo by ale vůbec na škodu zmínit všechna jeho díla, i mimo Barcelonu se nachází ještě několik úchvatných staveb. A jak už jsem zmínila v komentáři na film Vicky Christina Barcelona... jedu tam, hned!!!! (09.06.2009)

Zdánlivě prostý dokument, ale právě v oné umírněnosti se skrývá nejen hlavní síla snímku, ale také projev respektu a pochopení Gaudího práce. Tešigahara nemá potřebu vysvětlovat, obhajovat či osazovat dílo historickými daty a fakty. Nechává stavby promlouvat samy za sebe. Zásadní vklad režiséra pak spočívá v nasnímání záběrů, což opět vykazuje mnohem větší estetický cit než by se na první pohled mohlo zdát. Tešigahara každé stavbě, každému elementu věnuje unikátní přístup, někdy převládají statické záběry, jindy švenky či vyloženě plovoucí jízdy. Každý záběr pak vyzdvihuje členitost, organičnost, pestrost a strukturu Gaudího staveb, respektive jejich jednotlivých prvků, které se právě odhalují vždy podle toho, na co se pohled kamery zaměří. Jen mistr dokáže nejlépe vystihnout mistrovská díla. (17.11.2020)

Neskutečný dokumentární poklad, nejen tím, že dává nahlédnout, jak vypadala Gaudího architektura v 80.letech velmi zanedbaně oproti dnešku (např. zrezlá zamečničina, zčernalé omítky, vypadaná mozaika, atd.). Především však se jedná o originální a unikátní pohled japonského oka na evropské umění (s maorskými vlivy), a společenské či náboženské reálie na starém kontinentu vůbec. Ukazuje také motivy z katalánské přírody a koloritu obyčejného života, jež byly mistrovou inspirací. Zde platí, že čím víc divák ví nejen o Gaudím, ale také o Japoncích, Španelech, a vzájemných historických vztazích, užije si sledování tím lépe. Anebo se také nechá prostě unášet magickými obrazy a hypnotickou hudbou, bez jakéhokoliv komentáře. Zbývá jen dořešit co k tomu zážitku servírovat - zda kalíšek Sake při pokojové teplotě, nebo sklenku vychlazené Cavy. (19.10.2023)