India Song
Obsahy(1)
India Song je adaptací románu Vicekonsul, který je součástí řady románů z koloniální Indočíny 30. let a vrcholí slavným Milencem. Durasová jako filmová extremistka v mnoha ohledech popírá jakákoliv pravidla vyprávění, ale často i toho, co si představujeme pod pojmy "přesvědčivost" či "dobrý vkus". Film je proto do značné míry experimentem s obrazem, blížícím se videoinstalaci.
Děj je nesnadno čitelný: z románu, v němž jde v první linii o "šílenství" Vicekonzula z Láhauru způsobené jeho metafyzickým prozřením zbyla ve filmu takřka jenom proslulá scéna plesu, na kterém Vicekonzul tančí s jinou durasovskou postavou, Anne Marie Stretter, která přechází do zmiňovaného románu Milenec jako předobraz ponížení a vyprahlosti hlavní hrdinky.
I pro milovníka durasovského světa nesnadno stravitelný výsostný filmový experiment s úchvatnou femme-fatale Delphine Seyrig v hlavní roli.
(garmon)
Videa (1)
Recenze (16)
Je mi líto. Duras může v tomhle snímku používat sebezajímavější filmové nástroje, které většinou jiní tvůrci nepoužijí, ale pokud mi ten snímek nic neřekne, tak mě prostě nebaví a nemohu mu dát vysoké hodnocení. Jenom to, že je snímek experiment a nějak slušně drží pohromadě, pro mě prostě není ukazatelem toho, že se jedná o dobrý film. Jen prostě snaha o umění pro umění. ()
Když se po dlouhé expozici s pomalým snímáním interiérů vily poprvé objevilo více postav a ty se líně válely po zemi a trousily u toho neurčité romantické dialogy, domníval jsem se, že India Song nebude úplně filmem pro mě. Ale pak mě Marguerite Durasová dostala – spojením oněch výtvarně honosných záběrů s detailní aranží předmětů a kulis (ta zrcadla!), množstvím hudby, tance a úsporných dialogů. Za pomoci obrazu, zvuku a mluveného slova s nostalgickým závanem po zážitcích ze vzdálené indické země připravila úžasnou atmosféru, s níž jsem si celkem brzy zvykl, že jsem se ocitl uprostřed jakéhosi delšího útržku příběhu, jehož předchozí pozadí není příliš odhaleno, jsme tedy nuceni vystačit si s pocitovým vnímáním toho, co režisérka v této silně poetické „baladě“ divákovi nabízí. Zároveň si mě tohle vnímání vykrystalizovaného umění podmanilo, přinutilo nečekaně zapojovat imaginaci, částečně podobnou čtení knihy, a ve chvílích dialogů mimo záběr si před tím zahlédnuté postavy jen představit, stejně jako si domyslet např. možný výjev hrajícího orchestru, zatímco během tance v místnosti stojí jen zavřený klavír bez hráče. Je vůbec fascinující, nakolik i s takto úsporným pojetím filmového vyprávění se značně osekaným příběhem lze při vnímání atmosféry dojít až k pohnuté katarzi a madam Durasové se to během mého sledování zadařilo. Navrch jsem se se zalíbením zakoukal do zářící plavovlasé Delphine Seyrig a taky si připomněl, jak film od filmu stále více obdivuji Michaela Lonsdala – že je to borec vysokého hereckého kalibru, vím minimálně od Dne Šakala, ale tedy... pouhým hlasovým projevem převažně z vedlejší místnosti(!) zvrátit poetickou atmosféru na totální psycho nervák (až mi bylo z jeho hlasu a zoufalých vypjatých výkřiků fyzicky nepříjemně), to mě zase nečekaně dostal. I takový pouhý záblesk zvratu s čímsi silně znepokojivým stačil v tomto podání k tomu, abych pocítil náhlou gradaci, aby mě další průběh „děje“ ještě více uzemnil i pouhými dalšími sešlostmi postav a opětovně hrající hudební skladba (vč. stejného aranžmá) najednou dotvářela pocitově protikladnou atmosféru. [85%] ()
Táto experimentálna bizarnosť je neskutočne sa vlečúca aj na môj vkus, a to inak pomalé filmy milujem. Namiesto umeleckého zážitku som zažil 2 hodiny utrpenia, aj napriek veľmi príjemnej hudbe. Toto experimentálne dielo považujem za silne nefilmové, teda aspoň ja mám veľmi odlišnú predstavu o tom, ako má vyzerať film. Nefilmové až do tej miery, že ešte dlho po jeho spustení som bojoval s podozrením, že sledujem nejaký chybný záznam,, ktorý ma totálne nesynchrónny obraz a zvuk. Hoci, v kinematografii panuje mimoriadna rozmanitosť v tom, čo všetko je ešte považované za filmové dielo, a to na filmoch milujem. Zaradené v zozname 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. ()
Musíte si najít dvě hodiny, uvést se do naprostého klidu, dostat do sebe touhu vychutnat si 'náročnější' film, uklidit si kolem sebe, sednout do pohodlného křesla a snad i rozdělat sedmičku vína nebo stylově zapálit doutník či cigaretu s nástavcem. Pak si teprve můžete vychutnat krásu tohoto něžného filmu, který okouzlí nejen svými magickými obrazy, ale i vznešenou francouzštinou většinou v experimentální kontrapunktní zvukové stopě. ()
Zrejme najexperimentálnejšia adaptácia literárnej predlohy, akú som kedy videl, pričom nevylučujem, že sa dá natrafiť aj na niečo ešte bizarnejšie a zároveň rovnako umelecké. Počúvanie hovoreného slova a sledovanie neživých, zamrznutých obrazov postáv bez duše vás bude nabádať k predstavám, ako by India song vyzeral ako akademická vysokorozpočtová adaptáca, čiže niečo ako Milenec, ak sme u Durasovej alebo Indočína, ak sme v tej Indočíne. Rukopis scenáristky Hirošimy, mojej lásky sa nezaprie, tu ale ako režisérka zašla o podstatný kus ďalej (od diváka). Film vhodnejší určite na podrobný analytický rozbor než na nejaké dojmologické komentáre a percentuálne hodnotenia. ()
Reklama