Hřbitov pro cizince

Dobová atmosféra ucházející, film byl na mě ale moc krátký a díky tomu nedal ani moc šanci vyplynout různým charakterům herců. Neměl jsem žádnou šanci se s kýmkoli stotožnit a příběh byl na můj vkus dost uspěchaný a závěr odbytý. A kvůli tomu, že to byli chudáci, nehodlám film jakkoli nadhodnocovat. Bartoška a především Dvořák však váleli, díky nim 3 *** - 70% (18.05.2011)

Je jen zákonité - ve vazbě na další vývoj polistopadové české společnosti až osudové - , že nejlepší věci o komunistické éře se točily v prvních měsících - už ne letech - polistopadového Česka. Stále totiž přežívala kontinuita nejen peněžních toků, ale i tvůrčích osobností při absenci nic bližšího nevypovídajících peoplemetrů (nejde o údaje, které přinášejí, ale o to, jak jsou trhovecky interpretovány). V tomto případě to platí jak o režii (neprávem proskribovaný Jaroslav Dudek), tak o scénáři (Jiří Hubač), tak o hereckém obsazení, kde nemá smysl vypočítávat jména, protože vysloveně slabý nebo šedě průměrný výkon v této vynikající televizní inscenaci prostě nenajdeme. Osudy národních hrdinů - legionářů druhého odboje jsou tu vykresleny v dikci současného psaní orgánu Českého svazu bojovníků za svobodu NÁRODNÍ OSVOBOZENÍ - v jejich syrově nahé skutečnosti podle starého úsloví o pravdě "padni, komu padni". Hlavní hrdina, jak zjistíme z bojovné promluvy jeho kamaráda na Pražském hradě, odkud ho odvezou rovnou do blázince za to, že se důsledně domáhá svých demokratických občanských práv, totiž bojoval v proslulém battledresu nejen na západní, ale i na východní frontě v průběhu let 1944-1945 v bojové sestavě 1. československého stíhacího pluku a posléze 1. československé letecké divize (jinak se jeho sovětská vysoká válečná vyznamenání nedají vysvětlit). Ze závěrečné scény křížového pole (zejména z momentu, kdy se na místě křížů objevují postavy padlých hrdinů) až mrazí. Velmi nepřímého společenského zadostiučinění se tito národní hrdinové dočkali na jaře 2005, když byl v Praze odhalen pomník jejich vůdce prezidenta prof. dr. Edvarda Beneše. Jako přímý účastník si vybavuji jejich stařičké tváře (jednalo se o lidi 80-95 let staré), jejich uniformy i sokolské kroje dalších veteránů československé a české demokracie. Srovnáme-li hloubku, ponor, propracovanost psychologie všech postav (ani komunistická část obsazení není pouze černočerná) s tím, co se až příliš často píše nebo hraje o těchto věcech dnes, kroucení hlavy přechází ve fatální malomyslnost. Není divu. Budoucnost by měla přinášet zlepšení výkladu významu, ne zmatení a marginalizaci klíčového tématu. Je nepochopitelné, že se tento skvost naší televizní dramatické tvorby ještě nedostal na DVD nosiče, kam poprávu patří. (28.10.2008)

Tohle je jeden z nejlepsich porevolucnich filmu na tema komunismu. Aby taky ne, drive prece takove tema neslo televizne zpracovat anebo by nikdy neproslo cenzurou coz se rovna to same v blede modrem. Je to zaroven smutne, ale i pozitivni s takovou rekl bych hrdosti majici zadostiucineni, ktere proziva Josef Dvorak pri delani krizu za sve kamarady, kteri polozili zivot za vlast, ktera je nasledne popravovala anebo v lepsich pripadech posilala do uranovych dolu. Otresna realita povalecnych let. (09.11.2005)

Bývali to spolužáci, přátelé, sousedé... Pak přišla válka, únor a najednou tupí přicmrdávači režimu rozhodují o životech těch, kteří bojovali za jejich svobodu. Nesmírně palčivé téma, které se jen tak neomrzí. V tomto minimalistickém, komorním, ale o to působivějším vyprávění o křivdách, opravdovém přátelství i nesmyslných paradoxech v poválečném období, je kladen důraz na lidi. Nezapomínejme, že to byli pořád ti samí lidé, jen politická situace se změnila a co to s některými udělalo... (29.10.2008)

Díky československé diskuze a příspěvku uživatelky Snorlax jsem si po delší době vzpomněl za tenhle výborný televizní snímek. Za mě je výjimečný ze dvou důvodů. Za prvé je to silný scénář Jiřího Hubače, kterému se z kraje devadesátých let podařilo na relativně malém prostor výjimečným způsobem ztvárnit smutné osudy československých letců po druhé světové válce. Tím druhým důvodem je excelentní výkon Josefa Dvořáka. Je moc smutné, že tenhle excelentní komik divadla Semafor dostal po roce 1990 tak málo prostoru v televizi (o filmu ani nemluvě). Zde přitom ukazuje, že umí i jiné než čistě komické polohy. Po každé, když to vidím, mě zde jeho výkon skoro dojímá... (28.04.2019)