Vetřelec: Romulus

Jasně, v jádru je to dost nesourodý pejskokočičkovský slepenec, který ne vždycky působí kdovíjak přesvědčivě (citace ikonických hlášek z předešlých vetřelčích filmů jsou vesměs dost jalové), ale obsahuje až příliš výtečných scén a svébytných režijních nápadů, aby se to dalo celé jednoduše odstřelit jako vypočítavý korporátní rehash už jednou (stokrát?) viděného/slyšeného. Úvodní scéna s nalezením kukly, slastně pomalý build-up s příletem na odstavenou vesmírnou stanici, vynoření se xenomorfa z kokonu-vulvy (zatímco se jedna z hrdinek pokouší v panice otevřít zamčené dveře), over the top kyselinové zero G, finále, u kterého jsem si napětím málem okousal všechny nehty. Alvarez mi také konstatně dělal radost tím, jak chytře pracuje s předjímáním budoucích dějů skrze bezeslovnou obraznou symboliku – jako v okamžiku, kdy stanice, k níž se hrdinové pomalu blíží ve své lodi, zničehonic zakryje slunce-zdroj nadějí, nebo když si jeden z hrdinů při návštěvě stanice prohlíží znepokojivý detail na reprodukované malbě (Michel Serre, Vue de l'hôtel de ville de Marseille pendant le peste de 1720), na němž dítě saje z prsu mrtvé matky (na hromadě bledých těl pokosených morovou epidemií, brrr). Od doby, kdy jsem hrál Alien: Isolation, jsem si přál něco podobného vidět i na plátně – a Romulus, který z tohodle děsuplného herního majstrštyku nepokrytě čerpá snad nejvíc ze všech vetřelčích značek, mi tohle přání vlastně vcelku vrchovatě splnil. Za zmínku stojí i solidní Wallfischova hudba (skladba The Offspring zní jako něco od Anny Thorvaldsdottir) a skvělá Cailee Spaeny, která tu vypadá úplně jako Ellie z The Last of Us 2! (18.08.2024)

pravda, Romulus je frankensteinovo mostrum sešité z pečlivě zvolených tělesných kusů dodnes čerstvých filmových mrtvol, zejména Scottova prvního a Cameronova druhého příspěvku, se zjevnými souvislostmi k Prometheovi/Covenantu a zdaleka nejsilněji a narovinu přiznaně se tu odráží fantastické Isolation. které, jak hráči upozorňovali už od vydání, díky své vynikající atmosféře, věrnosti a úctě k originálu představovalo nejlepší příspěvek vetřelčímu univerzu za desítky uplynulých let, s čímž z vlastní hráčské zkušenosti plně souhlasím. oproti poslednímu filmovému Vetřelci u Romula skoro až zaráží nulová snaha o přesah, kterou nahrazuje přísné soustředění na žánrové náležitosti, tedy řečeno jinak snaha natočit co nejlepší akci / survival / horor (vč. oblíbených tropů jako "poslední dívka") coby pastiš Isolation s četnými a relativně zjevnými parafrázemi řady dalších významných pramenů, a tak je třeba to brát a nic "víc" nežádat, protože vetřelčí film jako čistokrevná žánrovka vyjadřující fanboyovskou poctu originálu je úplně legitimní a dostačující koncept a jedině logický, vzhledem k nemálu reakcím na obě Scottovy poslední snahy "dorovnat" legendární status svého původního Vetřelce náležitě hlubokomyslnými prequely. nope. frankensteinovo monstrum k radosti stačí. kor když si Alvarez opravdu dobře vybral zdrojové mršiny, což krom již zmíněných jasně zahrnuje i přinejmenším dvě z nejlepších románových příspěvků do fikčního světa vetřelců, tj. Probuzení (Out of Shadows) a Chladnou výheň (Cold Forge), čili vycházel z nejlepšího a sešil to dohromady prvotřídně. krom radosti sledovat linie na mapě odkazů byla radost sledovat i řemeslo samotné. co záběr, to nadšené chvění, co scéna, to nápad, a nejen nějaký, ale vizuálně a kineticky vzato zajímavý. a nad to vše je cítit poctivá snaha si všechny ty dějové zvraty a všechna ta fatální rozhodnutí postav (které si žádá ať už žánr, nebo z druhé strany nutnost napodobit vzorec odkazovaného pramene) odůvodnit tak, aby byly, i přes jistou absurditu, paradoxně, z hlediska psychologického realismu věrohodné. méně abstraktně řečeno, postavy jsou stejní tupci jako v jakémkoliv typickém slasheru, ale nemáte jim to tu za zlé. a to se počítá. a tak vlastně ironicky, i když si předem snadno spočítáte jejich přesnou životnost, na zážitku to neubírá. /// ano, pravda, viděli jsme to už mnohokrát předtím. a hráli. a četli a nevímco. a klidně si to zopakujme zas a znovu, protože se to povedlo. (16.08.2024)

Čtyřka za snahu. V dobrém, ale fakt jen o Vetřelčí chlup na zadku. Všechno od prvních tónů do posledního fontu titulků dýchá snahou potěšit fanoušky ságy a tu mašinu na vyrábění peněz zase pořádně rozběhnout. Ingredience z jedničky, dvojky a bohužel i malinko toho nejhoršího z Promethea se míchají do většinou dobře fungujícího nostalgického vzpomínání na staré dobré časy. Osobně se mi více líbila část v Rémovi, kde teprve objevujeme a osádka, v čele s výbornou Cailee Spaeny a jako o život hrajícím Davidem Jonssonen, který si krade to nejlepší pro sebe, hloupě rozmrazí ledničku. Alvarez si pohlídal všechno, jen se scénářem chtěl zavděčit mnoha lidem (Ridelymu) a tak místo toho aby byl více svůj půjčuje si z Promethea bohužel to nejblbější a tím je závěr. Kdyby zůstalo u Vetřelce byli by spokojení skalní fandové. Kdyby byl originálnější mohli jsme si sednout na prdel všichni, ale ta třetí cesta, kterou si vybral malinko zkazila chuť. Rozhodně chceme více, ale s originálními ingrediencemi a ne tak lamáckymi řešeními bezvýchodných situací. Nápady byly jen neskončili v jamce. Ten navrhovaný režisérský crossover s Trachtenbergovým Prey bych ale bral všema deseti. (18.08.2024)

Po neúspěšném navázání v Covenantovi tu máme legacy-sequel, který si ze série bere jen co se mu hodí a kdybych si celou sérii předem zopakoval, zřejmě by mi některé dějové díry dost vadily. Místo odvážných dějových zákrut (dle mnohých bláboly) jsme dostali velice bezpečný návrat k událostem kolem prvního dílu a vlastně i variaci na mnoho předešlých motivů a plně chápu, že to některým lidem přijde zkrátka málo. Fede Alvarez zkrátka vsadil na jednoduché motivy a komorní atmosféru, kterou fanoušci milují už od toho roku 79 a po finanční stránce se mu to vyplatilo. Osobně jsem velmi ocenil vizuál, celkem jsem se kochal některými scenériemi jako vystřiženými z Dead Space, jindy však zavládla mírná nuda z předvídatelnosti. Ale příště už to chce něco zas nového, jelikož ani fanoušci to znova stejné nezbaští. Pro tentokrát good pro jakožto nefanouška ságy. (16.09.2024)

Taxe nám agresivní xenomorf vetřel do dalšího kosmického vraku a tentokrát to odsral loupeživý gang mladých dospělých socek z řad hornických potratů těžební kolonie ČSM, t.č. v majetku ultrazmrdské otrocké kokotporace Bachelo & Littlecake. A já měl docela dilema, jestli radši tu stopadesáti korunu demonstrativně spálit, nebo jí investovat v jednom z mála pohodlných nežidáckých kinematografů s obřím plátnem v našich lůzrech a hnojích, zápase s vědomím, jak Franta Alvaréz dokurvil, pardon, chtěl jsem samozřejmě říct „devalvoval“, Lesního ducha a jak otravnou pseudofilosofickou žvanivkou byl poslední Rydlyho Pakt. Inu, koleno už mám provrtané a posledně mi z toho pálení málem blafnul kuchyňský stůl, tudíž jsem se rozhodl tu naši kryplměnu vybártrovat za audiovizuální riziko. Na tomto místě musím s potěšením konstatovat, že investice rozhodně nebyla marná! Fede sice nepokrytě lízal Rydlymu prdel, ovšem Rydlymu v nejlepší formě, a tak je z toho nevinně potěšující, nápaditá, velmi záživná a výborně udělaná pocta jedničce (včetně vkusné digitální exhumace Honzy Ostrůvka), jakož i čtyřce (mezidruhové prcání s vetřelci a následné trampoty s alienoidními chimérami), narvaná třemi prdelemi inventivních vyfikundací (např. beztížná krev), a dokonce mentorující mistra v tom, že ti hnusáci s lučavkou v žilách jsou vlastně v pohodě schopní proleptat se až k vakuu. Pocta, osazená veskrze kulantními a sympatickými herci, mezi nimiž musím s klouboukem mimo hlavu vyzdvihnout zejména Davida Honzáka, jenž tu novou progresivní výrobní řadu negroidů vystřihl vskutku naprosto famózně a jednoznačně strčil do kapsy jak Eše, tak Bišopa. Po nepřekonatelné Kameroniádě asi druhý nejlepší Vetřelec. Soryjako, Rydly. (18.08.2024)