Stíhači, na start!

Silné protiválečné poselství z První světové, zhuštěné do sedmi dní v životě nováčka poručíka Crofta, který přichází k vysněné letce s dětským nadšením a naivitou. Jak vypadá život s vědomím, že každý den může být tím posledním ... Za války mívá Smrt vždycky široký záběr, a není podstatné, že elita armády - stíhači létají vysoko nad špínou zákopů. Velice realistické - a lidské. (12.05.2009)

Filmů z tohoto prostředí - letecké boje za 1.světové války - asi není mnoho, já aspoň zatím neviděl žádný. Potěšitelná je absence hrdinského patosu tolik typického i pro ty nejlepší americké válečné filmy. Život letců je podávaný bez růžových brýlí se všemi absurdnostmi ("padáky letce znervózňují"), úzkostmi i radostmi. Bojové scény jsou působivě natočené. Pro Malcolma McDowella je to jedna z posledních "prvoligových" rolí a zhostil se jí na výbornou. (28.10.2009)

"Stíhači, na start!" nás dokáží přesvědčit o tom, že k dokonalému zážitku na poli válečného filmu lze docíli i s absencí nákladných bitevních scén, patriotismu, vlajek a srdceryvných patetických scén. Navíc jako třešnička na dortu vynikající postava - major Grasham v excelentím podání Malcolma McDowella. Nalomený, válkou ztrhaný muž, který své bolesti tiší v alkoholu, snažící se zachovat vojenskou morálku i nějaké to lidství. Pokud jste přesyceni Hollywoodskými spektákly alá "Zachaňte vojína Ryana", máte jedinečnou možnost vychutnat si tento film. Nechuť ale nutnost bojovat, chlastání, strach ze smrti a smrt jako nedílná součást všedního dne. "Na západní frontě klid" od letectva. 100%. (02.05.2009)

Vzdor tomu, že herectví Malcolma McDowella mi není ani trochu blízké, a jeho postava tak všechny scény, a vlastně i celý příběh, vychyluje do psychologicky mnohem problematičtější roviny, než jakou pravděpodobně zamýšlel režisér, musím ocenit zdařilou sugesci (nikoliv bezešvé) kamarádské pospolitosti na základně. Toto zákulisí – doteky zdánlivého pokoje propojené s hlubokými psychologickými vhledy – mě zajímaly i oslovily podstatně více než válečné akce. Ostatně podobně jako v Nebeských jezdcích, v nichž jsou ovšem všechny události a scény mnohem celistvěji spjaty a přátelství se připomíná soustavně právě tak jako rizika a vratkost míru. Jako v starším českém filmu jsem si i zde snadno našel své „hrdiny“: dojala mě lidskost „strýčka“ Sinclaira i nesmělost nováčka, který se důvěřivě zabydluje v jámě lvové. Intermezzo s lehkými dívkami nebylo dostatečně sentimentální, aby se s celkem organicky spojilo. Spíše se otevírala příležitost uvést některé z hrdinů do kostela, protože tíha, kterou nesli, nebyla pro ně samotné k unesení… Žel tento podnět režisérovi unikl. Jak mohla taková neděle nebeského jezdce vy-znít, jsem se pokusil vyjádřit tady: https://recordingsontheroad.bandcamp.com/album/the-sundays-of-sky-rider (22.03.2024)

I když byl film natočen v roce 1976, jde o vcelku věrnou predelavku divadelní hry Konec cesty z roku 1929, jen místo pěchoty jsou tu letci. A to je problém - realismus novatorsky a šokující v roce 1929 je už o skoro sto let dál predvidatelny a nevzrusivy a divák si může jen odskrtavat jednotlivé položky. Tedy zkušený divák. Jenže právě pro toho nezkuseneho má vždy cenu ten příběh vyprávět. (03.07.2016)