Ježíš z Montrealu

Zajímavý film, poněkud postmoderně aktualizující křesťanské učení o Ježíši Kristu. Křesťanům by se ale asi zdál značně liberální a nekřesťané jej pro změnu zřejmě nepochopí, protože pochopení pointy předpokládů důvěrnou znalost jádra křesťakské zvěsti. (Jeden nevinný zemře za mnoho vinných, které tím očistí) (01.10.2006)

Jednoducho trapas, ktorý je vo umelo tlačenej francúzskej sekulárnej spoločnosti už bežným javom. Čo film s náboženskou tématikou, to je hromada peňazí vyhodených do vzduchu. A nech tu vidí umeleckosť kde kto, ani 100 oscarov by nezmenil dojem z filmu, ktorý je skôr urážlivým, než prínosným, skôr kontroverzným, než harmonickým. (18.07.2016)

Samý spoiler! Hlavní hrdina se ze své verze pašijového příběhu snaží konstituovat divadlo jako chrám oduševnělého umění z kterého je třeba vyhnat penězoměnce komerce (třeba i vlastnoručně). Za své „učedníky“ vybere si hříšníky, kteří se prostituují v tak pokleslých žánrech jako je reklama (ten všežravý moloch, který parazituje na každé kladné emoci a snaží se ulovit každou duši) či dabing porna. Nadchne je a dá jim naději, že lze dostát svým zapomenutým ideálům, že herectví může mít vyšší smysl. Po smrti hrdinově přichází však Ďáblův posel v podobě právníka (jak taky jinak, že?) se svůdnou nabídkou na založení nadace na zachování duchovního odkazu hrdinova, samozřejmě se správní radou, kde se leckdo může stát předsedou či jiným potentátem. Někteří přijmou a znovu se zapojí do systému, někteří odmítnou. Ti pak končí v samotě, v zapomnění a na dlažbě metra pod plakátem, který je symbolem vítězství komerce. Ale snad jsou aspoň duchem blažení. (23.02.2015)

Proč právě ty nejnižší láká to nejvyšší. A jak daleko je od porna a reklamy ke Kristovu učení. A jaké je to Kristovo učení. Tyto otázky je nejlépe považovat za řečnické a nechat je bez otazníku, tedy bez odpovědi, čili s jakoukoli odpovědí. Nic se tolik neměnilo jako tohle, a to nejen dnes, je toho plný středověk i starověk. Je to projev nevyššího umění, jak něco měnit tak, aby nám (někomu) to pasovalo na "správném" místě a ve "správnou" dobu. Dvacáté století v Montréalu už je jen odvar staletého pitvoření a napravování, po němž zůstal jen bůh, jehož jméno nedokážeme vyslovit (JHVH) a jeho syn, jenž po sobě nezanechal ani jedno slovo - a přitom logos, které bylo na počátku, se dnes zjevuje jen v piktogramech, vizích a misích firem, propagačních akcí, reklamních kampaní, politických manévrů... Ježíš je znovu křižován (pokolikáté už!), když vyhnal kupčíky z chrámu, byl pokoušen na poušti a potom znovu vskřísen v tělech jeho bližních. Pozn. 1: Nejspíš nejlepší film na téma "Ježíš Kristus", který jsem kdy viděl. Pozn. 2: Stabat mater od Giovanni Battisty Pergolesiho je jen třešničkou na dortu, kterou jsem si vzápětí celou vychutnal na https://www.youtube.com/watch?v=FjJ02agjjdo. Pozn. 3: Motem Ježíšovi pokory by mohla být věta (citace z filmu): "Když mu to udělá tolik radosti a mně tak málo bolesti." (12.09.2017)

Většina biblických příběhů hollywoodských studií o Bohu a zobrazování poselství o učení víry v Krista, jsou většinou sladkobolné příběhy o Bohu a jeho jediném synu, jsou filmovány dost často nezáživně, ale zde to je jiné, moderně pojaté mysterium víry praví, Ježíš, přinesl sám sebe jako oběť za prvotní hřích a tím vykoupil lidi. Inscenovaná pašijová hra o utrpení Ježíše Krista na kopci města ve společenství lidí konzumu a morální bídy, je zcela nově pojatá koncepce biblické dějepravy, které je zde velice zajímavě převedená do kontextu dvacátého století spotřební společnosti, byť to má zdánlivě mírně církevně kritický charakter, působí to nepochybně provokativně. Vlastně si myslím, že to je dobře, že se takovéto filmy taky točí, protože budou lépe pochopeny i u církevního konformismu. To však neznamená, že není Bůh. Daniel přeci není Bůh, ale čeká ho osud Krista. Nádherně natočeno, bez laciných metafor a má to smysl a hloubku. (17.10.2009)