Dirigent

Filmová poema o vážné hudbě, o lidech ve smyčcovém orchestru, o poslání dirigenta v orchestru... Dva různí dirigenti – dvě rozdílné povahy i odlišné přístupy k hudbě a lidem. Uzemňující tóny Beethoveny 5. symfonie doprovázené malým osudovým setkáním a hloubavou zastávkou nad hudbou. „To vy utváříte publikum a ne naopak... Vašimi emocemi, vaší hudbou, vaším odevzdáním se. Ale nespoléhejte se na jejich lásku. Jen na vaši a jejich lásku k hudbě...“  Dostalo mě, z jak banálního příběhu, který zpočátku jakoby tvořil spíše výplň mezi hudebními scénami, se postupně vyvíjí několik osobních a vztahových dramat mezi trojicí ústředních postav – starším emigrantem po mnoha letech na návratu v rodné zemi, jeho mladší obdivovatelkou a jejím manželem. Vyvíjí se souboj dvou dirigentských osobností, aniž by došlo k přímé vypjaté konfrontaci, ale napětí se stále více přesouvá od dirigentského pultu i do soukromí manželského života. I pro nezlomnost minimálně jedné z postav se v tomto Wajdově dramatu jde na dřeň v dramatických emocích, stejně jako v hudbě. A když se zničujícícím zápalem, mísícím se s ráznou nadřazeností, dirigoval Andrzej Seweryn, evokovalo mi to až napětí bubenického drillu ve Whiplashu, tak strhující a zároveň znepokojivé to bylo. Silný zážitek. [90%] (07.09.2024)

je to především dokonalé vykreslení charakterů, kvalitní herecké výkony a čekání na závěrečné rozuzlení, které nedovolí divákovi zívnout nudou či sklouznout pohledem na hodinky. polský film morálního neklidu opět ukazuje, že určitá skupina lidí, byť ne zrovna široká, dovede jeho kvality ocenit. 80%. [Festival nad řekou, 2010] (08.08.2010)

Poľská priama reakcia na Skúšku orchestra, alebo Kino morálneho nepokoja vo svojej najlepšej kondícii, v ktorom priam excelovali až rovní traja Andrzejovia: jeden pred kamerou, ako ústredný predstaviteľ Adam Pietrzyk - riaditeľ Mazowieckej filharmónie [podnetný herecký prejav zo strany Seweryna], zatiaľ čo povedzme zase za kamerou koordinoval nadchádzajúce dianie zručný rutinér [Wajda], pričom kdesi uprostred sa nachádzal i práve tento navrátilec Jan "Maestro" Lasocki [shakespearovský predstaviteľ John Gielgud], Poliak, ktorý sa presadil za "Veľkou mlákou," konkrétne teraz sa zdržiaval v New Yorku, ktorého panoráma ma sprevádzala počas úvodných titulkov, resp. záberov; hneď prvý záber vľavo, asi prvé 3 sekundy + rovnako aj neskoršie, zachytával i niekdajšiu dominantu Spojených štátov amerických v podobe: Svetového obchodného centra, alias "Dvojičiek," ktoré sa presne pred 23. rokmi → zosypali ako domček z karát, čiže sa dostavil akýsi nostalgický pocit, ktorý priamo korešpondoval s hudobným podkresom ♫ Beethovenovej 5. symfónie ♫; začína poctivá, osemdesiatková atmosféra, ktorá sa pomaličky presunie do Poľskej ľudovej republiky. • A tretiu postavu napokon predstavovala Marta Pietrzyková [pozoruhodné stvárnenie Krystynou Jandovou], ktorá nielenže mala určitý vzťah k obidvom mužom, ale zároveň bola i skutočnou manželkou Andrzeja Seweryna, preto ich vzájomné súžitie na plátne pôsobilo tak autentickým dojmom so všetkým, čo k tomu už azda patrí: lepšie dni sa striedali s tými horšími, až celkom najhoršími - finále. • Klasik poľskej kinematografie sa blysol atypickým spracovaním [odklonil sa od zabehnutého systému] hudobnej látky, zmiešanej s dramatickou líniou udalostí. • A ako vôbec prvý/posledný vstupoval na scénu i autor poviedkovej predlohy [Kijowski], ktorý postavy obdaril vskutku naprosto výstižnými replikami, že treba vydržať až do konca, keď prichádza to najlepšie rozuzlenie, aké sa ponúka. (11.09.2024)

Dirigent mě od začátku zklamával – záběry z New Yorku, tak filmové, tak, ehm záběrové… A to ačkoliv Wajdu sedmdesátek mám rád. Myslím, že tu jeho „brand“ výrazně převýšil morál – film s „hvězdou“; o pár let později Depardieu. Průmysl. Ale v Dyrigentovi mi vadilo především to, jak ploše nastavené je samotné zobrazování uměleckého světa: génius versus průměrnost. „Oddanost“ versus facha. Opět „amadeovsky“ ploché, zjednodušující, a ve výsledku i nepravdivé střetnutí „toho geniálního“ a toho „ubohého, nedostačujícího, netalentovaného, neschopného“ (čti rovněž amorálního, žárlivého, zlého). A – už volba „Osudové“ coby ústřední hudební náplně je podle mě nešťastná: hází zápletku zas o hodně blíž „eventovému“ pohledu průměrného na tenhle „vznešený“ svět (jdeme se obléct a na koncert „vážné“ hudby, který k nám sice moc nemluví, ale jsme ochotni si nechat „domluvit“ těmi vzdělanějšími a ušlechtilými: že je to TO, protože – protože?). Protože „se to často hraje“, portfolia dirigentů jsou toho plná, protože se to vydává (protože tomu nerozumíme?) Anebo tak něco… - protože to má marketing. Pathos místo éthosu. Wajda nechtěně ukazuje, co je dodnes onen „event“: lidi jdou na jméno, nikoliv na hudbu. Film je přitom esteticky dokonalý – už jen ty Jandaové brejle-). Fellini se zkouškou orchestru byl i pro svůj vtip mnohem plastičtější. Vidím tenhle film jako první Wajdův nákrok k západní produkci, která mě u něj nebavila ani v Dantonovi, ani v Běsech. A k didaktičnosti, která mi otrávila většinu jeho pozdního díla. (18.09.2018)

„Starý muž na zemi sedí, ve frontě sám na sebe, do své minulosti hledí, usne... a jde do nebe.“ Niterné vztahové drama, přímo Osudové. Milovníci Beethovena se radují a já opět lituji, že mi macecha příroda místo hudebního sluchu nadělila uši jen na okrasu (a i to je sporné). Já bych nepoznal ani že prvním houslím prdla struna, jedině kdyby chudince houslistce vystřelila oko. Nerozeznám ani to, zda pán za pultíkem taktovkou krouží ty správné osmičky nebo s ní jen mává, aby zaplašil komáry. Natož takové drobné nuance, pod kterým dirigentem orchestr hraje líp. Ale asi je lepší, když hůlkou čaruje přívětivý noblesní Maestro, než když s ní mydlí nějaký zamindrákovaný provinční pučmidrát, který si taktovku plete s rákoskou, procítěnost s křečovitou urputností a koncert se stranickým úkolem. OSUDOVÉ OKÉNKO: [][] Doma je doma, tam se umírá nejlíp a nejsmířeněji. [] Orchestr mu stmelil, ale manželství rozklížil. [] Proč Adam žárlil na Martu? Bál se snad, že mu nasadí osudové parohy se starým... dobrým Beethovenem? [] A proč Marta žehrala na osud? „Jednou v životě jsem chtěla udělat něco doopravdy.“ Bože můj. To už jsi přece udělala, máš malou dcerku! I kdybys uměla fidlat jak Paganini a svět ti ležel u nohou, tak dát život a pak své dítě zahrnovat láskou, to je přece víc, než sebehlasitější aplaus v sále. [][] Rodinný psychologický koncert, dirigoval Willy Kufalt, Retro kino. (13.09.2024)