Albín jménem Noi

Atmosférou dokonale islandské, mrazivé... postavy taktéž islandské, jenom otec hlavního hrdiny, jako by sem nepatřil a nebylo to jen díky košili. Samotný Noi potom zajímavý, nadaný, ale rebelující... cesta k němu se nachází těžko, já si ji vlastně po celý film nenašel. Možná také proto jsem z filmu necítil žádné depresivní pocity, naopak jsem se výborně bavil. Třeba taková scéna návštěvy banky a hned dvou možností výběru peněz, dokonalost. Při sledování filmu mě vlastně několikrát napadlo to, co se stane v závěru. Ne že bych tuhle možnost v dění očekával, ale při pohledu na místo prostě napadnout musí. Dagur Kári v typicky jeho komedii nezklamal, stejně tak Tómas Lemarquis v hlavní roli. 75% (10.04.2018)

Tolik jsem celých 89 minut toužila třeba jen po malinké hřejivé chvilce, která by se jen krátce mihla z tohoto studeného místa na zemi a ze srdce stejně osamělého Noia. Možná tam některé byly a jestli ano, tak jen velmi vzdáleně připomínaly to, co si pod tímto pojmem opravdu představuji. Těch mírně úsměvných momentů tady bylo jak šafránu a vůbec se nedivím Noiově touze něco změnit a ani jeho chvilkám naprostého osamění ve svém pro lidi uzavřeném místě. Noia, o kterém vás nutí celou dobu Dagir Kári přemýšlet, co je to vlastně za osobnost, jestli je vám sympatický nebo ne, jestli je hloupý a nebo naopak, jestli je plný emocí a nebo ne, zahrál Tómas Lemarquis opravdu na výbornou. Takové malé, nenápadné a přitom svojí hloubkou velké snímky mám moc ráda. A není nad radu, kterou tam Noi dostal : "Posaď se a buď šťastný." (24.01.2015)

Dosud asi nejdepresivnější islandský film, který jsem zatím viděl, a který přesně vystihuje tu skandinávskou ponurou náladu. Islandská vesnička na kraji ostrova, kde mají jak benzínku, tak šarlatána. Jediný, kdo do ní nepatří, je právě Noi, čemuž se nelze divit. Noi žije svůj život osamělosti jen a pouze proto, že plno lidem na islandském okraji společenstva nerozumí a nechce přijmout jejich způsob života. Se spoilerem na závěr dodám, že tak depresivní film, s brutálním obratem na závěr, se jen tak nevidí. Jo a Tómas Lemarquis se svojí rolí Noie je jak z jiného světa. (28.07.2015)

Tak toto je niečo presne pre mňa, dokonca mi ani nevadila tá poetika života, práve naopak. Chladné, studené ako ten ľad, ktorý bol všade okolo. Niet divu, že Nói sníval o tej pláži s palmami. Boli tu nádherne vykreslené postavičky, ktoré sa aj napriek ťaživosti celého toho prostredia občas dokázali postarať aj o svojský humor, ktorý bol v tej celkovej ponurej a mrazivej atmosfére ako balzam na dušu. Dobre to spolu ladilo. Slušný nadpriemer. 80/100 (01.03.2019)

Ja by som z výroku Dadela o príbehu mladíka „snažiaceho sa vymaniť zo stereotypného života v islandskom zapadákove“ ešte vyhodila slovo „stereotypného“. Nóiho najväčším snom je skôr úplne vypadnúť preč. Proti stereotypu navonok nebojuje, jeho heslom je pokiaľ možno robiť čo najmenej a v stereotype len zasnene blúdiť. Z môjho pohľadu je to citlivo snímaný príbeh o dospievaní, ktorý však práve svojou „islandskosťou“ dodáva tak bežnej téme nový rozmer. Či už sú to niektoré skvelé čierno-vtipné momenty, alebo hĺbka smútku v iných (niekedy tých istých) momentoch... Nói albinói vyvoláva dojem, že také majstrovské spojenie týchto zdanlivo protichodných pocitov v takom „malom“ príbehu bolo možné natočiť len na Islande a s Islanďanmi. Bravo! (25.02.2005)