Smrt panen

Film o dospívání, jaký jste patrně ještě neviděli. Značně netuctově zpracovaný podivný příběh, který už ale víckrát vidět nemusím. Je totiž tak těžko stravitelný a depresivní, že bych se vůbec nedivil, kdyby ho někdo označil za nejnudnější film všech dob. To já ale vzhledem k pozoruhodnému režijnímu mistrovství Sofie Coppolové (umí přimět diváka zamyslet se, navodit atmosféru, vést herce, vyjadřovat emoce bez zbytečných keců, včas stříhat i vybírat kvalitní muziku) a nadprůměrným hereckým výkonům Jamese Woodse, Kathleen Turner, Kirsten Dunst a Joshe Hartnetta prostě nemůžu ani za mák udělat. 70 % (05.02.2005)

Žena. Zbožňované, půvabné stvoření, které je před námi pořád pár let napřed a v období dětství a dospívání to jde nejvíc vidět.. Zakleté princezny, naivní rytíři a ve vznášejících se záclonách času ztracená tragédie, jejíž smysl je stejně nepochopitelný jako neznámý. Nejkřehčí období lidského života zachyceno podobně poetickou optikou jako v Dangerous Live of Altar Boys. Být dívka a potkat zjeva Hartnetta s účesem Antona Chigurha, můj klín by byl suchý jak Údolí smrti.. (06.09.2018)

Tehdy to byla docela událost. Znepokojivá prvotina, kterak pětice dospívajících sester vyrůstá v konzervativním domácím prostředí, a kterak jedna z nich spáchá na první pohled nesmyslnou sebevraždu. Bezpochyby nejpůsobivější postavou je tu vyzývavá Lux Kirsten Dunst, která funguje jako spouštěč řady událostí. Talentovaná debutantka Sofia Coppola se k osamění a prázdnotě života vyjadřovala i mnohokrát poté (tokijská tíha na duši ve Ztraceno v překladu, prázdnota bytí u dvora v Marii Antoinettě či vyprázdněný život v luxusních hotelech a s obdivovaným hercem v Odnikud někam…). Tady skvěle uchopila jednotlivé postavy, užívala výraznou symboliku a prokázala slušný cit pro vykreslení dané doby. (19.12.2021)

We will never find the pieces to put them back together... Jsou chvíle, kdy se i to nejzářivější slunce pokryje tmavými slunečními skvrnami, kdy se na tváři největšího smíška objeví bolest a něco v nás volá po vnějším zranění duše melancholickými tóny, posmutnělými řádky, bolestnými filmovými políčky, zkrátka blues jakékoholi tvaru. Ale i čirou esencí dramatizujího mládí, které vnímá citlivěji, bez odstupu a s intenzitou, která z malicherností vyrábí životní tragédie, probleskuje paprsek naděje. V porcelánově křehkém, herecky i režijně svěžím (a zároveň zralém) debutu sledujeme s dospíváním pěti sester v tuhém puritánském domácím režimu. Kaskádovitý příběh skrz střídání zcizujícího dalekohledu klukovské zvědavosti a zvětšovací lupy, atmosférické hudby a rozverných melodií, bláznivé revolty a vynucené poddajnosti, pozvolna roztáčí kola blížící se tragédie. Nenápadně. Ale rychleji a rychleji, jak sestupujeme do spodních pater. Sofia Coppola se úzkostlivě vyhýbá doslovnosti, kličkuje mezi daností připomínající nevyhnutelný osud hrdinů antické tragédie, mezi kostlivci ve skříni (i jinde) jedné americké rodiny z předměstí , a přesto z celého snímku dýchá určitá morbidní poetičnost, rozechvělá bezstarostnost člověka, který jde po úbočí skály a ví, že každou chvíli může spadnout. Dospívání je takových propastí plné a Smrt panen je živoucí pamětí mládí jako navždy ztracené, ale nezapomenuté a nezapomunutelné gesto. Dívčí mávnutí na rozloučenou, perlivý smích a pak...věčný spánek Šípkové růženky...Opravdu věčný? Vy jste zjevně nikdy nebyl třináctiletou dívkou, říká jedna z postav psychiatrovi, když se podivuje nad tím, jaké by mohla ona mít starosti. Ale tahle smutná dívenka v nás spí. Tak pozor, ať ji neprobudíme. (29.07.2007)

Vskutku podivný snímek. Po celou dobu sledování jsem tak nějak klopítal, nechápal, čekal na rozřešení, ale zároveň mě okouzlila prazvláštní atmosféra Smrti panen a já dychtivě hltal každý záběr. Možná tento Sofiin počin patří mezi filmy, které divák prostě nepochopí napoprvé (jakože já ho nepochopil), a tak si ho možná ještě někdy znova pustím. Třeba až ho pochopím, zvýším hodnocení na plný počet. P.S. Fanouškům Kirsten Dunst Smrt panen vřele doporučuju, užijete si ji dosytosti (pokuď to teda vůbec jde ;-) ). (02.04.2010)