Možné světy

Jaký je rozdíl mezi realitou a fikcí? Jde jen o subjektivní názor? Fikce může být někdy působivější a reálnější než skutečnost... Jde jen o to, jakou kvalitu prožitku samy udělíme... Je na našem vnímání a podvědomí, co bude mít pro nás vyšší hodnotu. Jaké pocity a jaké emoce, jaké zážitky. Stejně... Nikdy si nemůžeme být ničím jisti. Possible worlds je zkrátka myšlenkami nabitý film. Film, který vám ještě dlouho dobu po jeho shlédnutí bude ležet v hlavě... (07.01.2010)

Podobná témata mne fascinovala už od dětství - co vlastně tvoří člověka? Mozek? Myšlenky? City? Dá se myšlení a city člověka vyextrahovat jen jako elektrické impulzy mozku, tudíž tělo není potřeba a stačil by uchovat mozek? Nad podobnými tématy se zamýšlí i tento film, kde netušíme, kdo je v jaké síti chycen a lapen a čí životy jsou "reálné" a čí "reálnější". Do toho meditativní hudba, meditativní záběry a šikovná práce se zvukem a potlačenými ruchy. Ale i při krátké stopáži mne to zhruba od půlky moc nebavilo, k tématu samotnému to nic navíc neřeklo, jen některé myšlenky se snaží znít více tajuplně a moudřeji, než jaké skutečně jsou, a stejně se to v přemítání nad hlavním tématem nedostane dál, jak za první lajnu. Škoda. (06.07.2010)

George sice prochází možnými světy, ale snaží se jim dát konzistenci a jednotu, žít mezi nimi jeden život. Potenciální se stává aktuálním skrze rozhodnutí, která činíme. Pro něj se žádná možnost neuzavírá a rozhodování je jen pohybem vodní hladiny. Joyce nechce to co nemá a tak zůstává v aktuálním, George chce to co má i tam kde to není tím co chce. Jeho svět není v pravém slova smyslu leibnizovský, protože Leibnizovy možné světy jsou pouze v potenci, pro George jsou všechny v aktu. To co ho vede skrze ně je imaginace. Joyce na jednom místě mluví o lécích které budou moci ovládnout pamět a obraztvornost. George svou obrazotvornost ovládá, ale tím, jestli má vůbec paměť si není jistý. Není ani jedním ze svých nespočetných já a přesto všemi. Obraz se plynule přelévá, hudba je jakoby odjinud a...mají krysy nepřátele? (12.09.2007)

Celou dobu tento podivuhodný film budí dojem, že v něm něco je. Něco, díky čemuž se na konci jednotlivé dílky spojí do komplexního obrazce. Bohužel to "něco", co se v závěru stalo, bylo předvídatelné již téměř od první minuty. Tak silně předvídatelné, až jsem si byl jistý, že tvůrci vymyslí něco jiného. Nevymysleli, škoda. I bez dobrého příběhu nám ale zůstává film s obsahově zajímavými dialogy. Osobně však mám pocit, že ty zajímavé jednotlivosti nejdou spojit do jednoho výkladového celku, neboť ten film nikdy nebyl jako jednotný celek zamýšlen. Kdybych si přečetl několik náhodně vybraných citátů z učebnice filosofie, vyšlo by to nastejno a stálo by mě to méně času. (18.07.2010)

Myslím, že v tomto případě opravdu není důležité, jestli byla pointa předvídatelná, o děj jako takový tady zas tak nejde. Film je v první řadě o lidech, kteří vedou zajímavé, leckdy filozofické rozhovory o lidském vnímání, představivosti a pod. A ještě se tu najde prostor na lásku dvou lidí napříč dimenzemi, která mi tak trochu připomíná Věčný svit neposkvrněné mysli. Snímek mě zaujal také svou pozvolnou komorní atmosférou, hereckými výkony dua Tilda Swinton, Tom McCamus a zejména nádhernými filmovými obrazy, většinou hozenými do modrozelené barvy. Někdy není na škodu, pozastavit se popřemýšlet trochu hlouběji o skutečnostech, které bereme jako samozřejmost. (31.07.2013)