Chrustaljove, vůz!

Tak tohle je maso! Rychlé a zběsilé! Jen sedět a koukat! Žádné myšlenky a úvahy - ani ty postranní a nejpostrannější! Absolutní pospolitost! Život ne ze dne na den, ale z vteřiny na vteřinu!.. Žádné hodinky bouré (či jak se jmenovaly) jsem samozřejmě také nenašel. A brzy také poznal nesmyslnost jakéhokoli dalšího hledání, hlavně ne příběhu, smyslu, nebo jiných, v moderně uvízlých kategoriích. Přesto rezonance byla silná, něco se začalo skládat dohromady, a to co zůstalo, je mohutný prožitek jakési hodně vzdálené reality, ale reality beze sporu. Možná to byla právě doba konce stalinismu, možná doba vojny, možná také předškolní léta. Anebo: "credo quia absurdum" - věřím, protože je to nesmysl. Pozn. 1: Nedávno jsem četl Platonovův "Čevengur", jiný příběh, z jiné doby a z jiného místa, i když ze stejné země. S "Chrustaljovem" měl však něco výrazně společného. Že by to něco byl onen blíže neurčený "ruský genius"? Pozn. 2: Podle J. Hobermana (1999) Alexej German řekl: "Nechtěli jsme vylíčit události roku 1953, chtěli jsme jen ukázat jací Rusové doopravdy jsou.” Tak jací jsou tedy? (10.01.2017)

Virtuózní! Černá groteska a la Gogol z chaotické jelcinovské éry - filmový punk svého druhu! Když to porovnám se sladkobolným Unaveni sluncem, je mi jasné především to, co se děje s výsostnou kulturou, která neopakuje a nepodlézá - je odsouzena k nezájmu a zde k hodnocení odpad!... Není to její škoda. Celé mi to evokovalo Alfreda Šnitkeho - jeho symfonie jsou chvílemi taky chaotická změť zvuků, ale neztrácí duktus a jednoznačně směřují k jasné výpovědi. German vyvažuje estetiku změti dokonale promyšlenou choreografií záběrů, film má ohromující tempo, střídá se tu jeden gag za druhým - hodně jsem se nasmál - opravdu si "odpadové" tady toho nevšimli??? To, že se dává příběh obtížněji dohromady mi fakt nevadí - jsme 50 let za Novou vlnou, sakra - to opravdu budeme stále dokola lineárně vyprávět o tom, že se někdo zamiloval a nevyšlo mu to? Líbila se mi i kvalita filmu - sametová čerň "sovětské noci" a vůbec: estetika, exteriéry - muselo to být hodně drahé a je to na tom vidět. Četl jsem, jak to tehdy v Cannes skoro vypískali - vyhrál to tehdy Život je krásný - typické. Po Astenickém syndromu je Chrustaljove, vůz! další postsovětský film, který mě totálně dostal! (19.02.2012)

Germanovo dílo působí od počátku dojmem chaotické kakofonie zvuků, nesourodých dialogů, těžko rozeznatelných postav... Snaha vzbudit dojem nestylizovaného dění, ve kterém je kamera (a s ní i divák) jen na návštěvě, vyúsťuje do pocitů zmatenosti a zběsilého těkání, které pomáhá usměrňovat občasnými štěky jen postava chlapce-vypravěče. Dějová kostra se pod masivem falešných zvuků a střípků událostí rýsuje jen pozvolna, Rusko roku 1953 vyhlíží jako absolutní blázinec, jeho obyvatelé (v tomto filmu "zúženi" obyvatele jednoho domu) působí dojmem přehnaně afektovaných a nelogicky reagujících chovanců. Germanův pohled je typicky ruský, je v něm ironie, prudké zvraty do tragiky, bizarnost, zběsilý spád vyprávění, který může na "neškoleného" diváka působit jako zmatek, ale při bližším pohledu lze odhalit velký vypravěčský um a řád. Chrustaljove, vůz křísí atmosféru padesátých let v SSSR nejen z pohledu běžného občana (neustále smýkaný a ponižováný topič), ale i z pohledu elity (ústřední postava generála Glinského)... Spojuje je však krutá a manipulativní nadvláda moci, před kterou nelze utéct (černé vozy...). Do hry se s obdivuhodnou lehkostí dostávají zásadní otázky té doby, na odpovědi sice nedojde, ale koneckonců, tenhle kousek bazíruje na "dokumentární" hodnotě. Rusko-francouzský snímek podle mého pracuje se stejným druhem "zrealističtělé" metafory jako Kusturicův Underground, ačkoli zachází vskutku ad absurdum a z diváckého hlediska není ani zdaleka tak vděčný. Alexej German talent nezapře, ale přesto má jeho sdělení jen několik silných emotivních momentů (zejména znásilnění generála ožralými mužiky), jinak svým černobílým chladem, režijním odstupem a matoucí strukturou zůstává spíše filmem pro zvané. Což na druhou stranu není chyba. (18.01.2005)

Ta syrovost zimního Ruska léta páně 1951 a násada v zadnici hlavního protagonisty mě několikrát vyburcovalo ze spánku, ale jinak, co si takhle pamatuji, mělo to atmosféru, že by se dala krájet. Když jsem zjistil, že již jsem sám v kině a právě zrovna tomu doktorovi strkali násadu do zadku a že i naše otrlá biletářka odvracela zrak, věděl jsem, že mám co dočinění s nějakým pravým ruským neorealismem. Třikrát fuj a zlej pryč. (12.06.2012)

Divácký zážitek z tohoto Germanova snímku se (zejména zpočátku) podobá chaotickému putování generála Glinského labyrintem zchátralých klinik a přelidněných bytů. Defilé bizarních a nezařaditelných postav je stejně matoucí jako absence jasné dějové linky v první části filmu. Postupně se ale absurdní juráčkovská atmosféra vytrácí a příběh získává jasnější kontury, spolu s nimi se ovšem ke slovu dostává všechen marasmus a ubíjející tíha stalinské epochy. Přímočaré scény vzbuzují chvílemi doslova fyzický pocit hnusu (odpudivý výjev s eskortou, umírající Stalin, ale už i bitka s výrostky na nádraží), které jsou naštěstí odlehčovány takřka lyrickým snímáním města a krajiny a řadou černohumorných pasáží. "Chrustaljove, vůz!" tak vyznívá především jako tragikomická, groteskní, ale přesto silná výpověď o dané společnosti a době a nakonec působí (alespoň na mne) vcelku mnohem optimističtěji, než bezútěšný smutek režisérovy "Prověrky osudem". (29.04.2009)