Jeden den

Baví mě ten koncept. To jak je postavený na kontrastech - nechat něco běžet na volnoběh a pak to v určité chvíli horko těžko nahánět - času, který protéká mezi prsty a nedá se úplně zkrotit - postupném charakterovém vývoji a proměnách v etapách života. S čím jsem ale bojoval je ústřední dvojice, kdy je každý poměrně nesnesitelný ve své vlastní letové hladině a cesta k nim se nehledá zrovna snadno. Nakonec se zadaří. Konec bolí, ale úplně to nerezonuje. (14.02.2024)

Ne, že by to bylo špatné, herci jsou naprosto parádní a příběh mě bavil i dojal. Ale taky mi připomněl, v čem všem je nefunkční, v čem všem se nevyrovná třeba tematicky spřízněným Normálním lidem. Tady je prostě hlavní postavou Dex, jakkoli si můžeme hrát na to, že ne. To s ním musíme soucítit, i když se bezdůvodně chová jako největší kokot, to jeho musíme chápat, proč dělá, co dělá. Emma ho jen zpovzdálí tiše miluje a není s nikým šťastná, dokud se nedá dohromady s NÍM, autor knihy ji zjevně neměl rád, i když se budeme tvářit, jakože jo. Plus mám v případě téhle adaptace výhrady k výpravě. Na to, že se odehrává v rozmezí snad dvaceti let, tak postavy, jejich oblečení ani okolní prostředí se prakticky nemění, takže plynutí času v podstatě nepoznáte. Teda až na staré Nokie. Takže hodnotím vysoko, ale vlastně mi po shlédnutí zůstala na jazyku trochu hořká pachuť... a vracet se asi budu radši k Normal People. 3,5* (28.04.2024)

Rok 1988. 15. července poprvé. Univerzita v Edinburghu. On je pohledný, ona jízlivá intelektuálka. On je prachatý děvkař, ona trochu snílek. On je bohém, ona má spisovatelský talent. Setkávají se na promoci. Mají si co říct. Vypijí lahev vína. Dexter jako správný gentleman doprovodí Emmu domů. A skončí s ní pod peřinou, ale jinak, než si zprvu představoval. Zdá se ovšem, že chtějí na své životní dráze úplně jiné věci. Nebo ne? A my tušíme, že okolo sebe budou kroužit pěknou řádku let. Jednou dole, podruhé nahoře. „Vždyť jsi složitej asi jako dvoudílný puzzle pro předškoláky!“ Od začátku svěží, milé a vtipné, jen mi kazilo dojem, že jsem si dal dvě a dvě dohromady a připomněl si jméno spisovatele Davida Nichollse. Tudíž jsem znal filmovou adaptaci a tušil rozuzlení. Nicméně seriálová forma dává prostor příběh lépe rozpracovat a více se s hrdiny sžít. Každá epizoda funguje jako časová schránka, která tak nějak zahrne podstatu konkrétního roku v jejich životech. A daří se to… Z detailů pochopíme, co se stalo, z náznaků vypozorujeme, co se asi bude dít. Pokaždé jde o milou půlhodinku, plnou sarkastického britského humoru, nostalgického vzpomínání, ale určitě ne nějakých hlubokých emocionálních příkopů a odkrývání zásadních životních pravd. Prostě fajn. Stejně jako dobové detaily, soundtrack a samozřejmě výborné herecké výkony Lea Woodalla a Ambiky Mod, navrch baví i vedlejší postavy (Sylvie, šprýmař Ian…). Celkově autentické, hořkosladké, nečernobílé. (28.03.2024)

No já bych to na 14 části nenatáhla ani náhodou, stačily by tak 4 dle mého názoru, protože některé díly byly vyloženě jako kulisa jen a podle mě i nepodstatné v ději ,ale proč to nenatáhnout, klasika Netflix. Nebo takhle, ono stačí i ten film co už je natočený s podobným tématem. Vydržela jsem se dívat jen kvůli Dexovi, protože jako nebudu kecat, dobře se na něho dívá že jo... (14.02.2024)

Můj nejoblibenější film natáhnutý do 14 sérií = 6 hodin emocionalni bouře. Chci si to způsobit? Nikoli. Udělám to? Sampzřejmě. Natočené s citem, Ambika i Leo jsou skvělí, drželo se to knihy i už tak skvělého filmu, takže se vlastně nemám na co stěžovat. A stejně mi původní adaptace přijde lepší. Možná že mi chemie mezi Ambikou a Leem nepřišla taková jako u Anne a Jima. Možná to bylo tím, že ačkoliv byla slvělá, tak mi možná Ambika vadila svým jednim pohledem, který neměnila. Ale nemění to nic na tom, že se to povedlo. A brečela jsem. Sice ne tak hystericky jako u filmu, ale pár potůčků slz brázdilo po tváři. (16.02.2024)