Hudební komnata

Slovy Emila Filly: „Umění Indie v celkové své podobě jest výsledkem názoru, jenž přitakává životu a jeho projevu jako člověk antický, avšak své vykoupení neshledává ve vyrovnání. Usmíření neděje se rovněž eliminací života nebo projevu, ale vyzbrojením jsoucna, stabilností proti všem změnám a všemu vůkolnímu dění. Vykoupení a osvobození není tedy přímé, nalézá se ve stavu výkonu, očistce, a tak jest pouze symbolem blaženého vítězství. I toto umění jako každé jiné jest rovněž ztělesněním určitého duševního stavu a bezprostředním výrazem určitého názoru. Zůstane živým pomníkem duše lidstva, žíznící po smíru subjektu s objektem, a bude srozumitelné každému, kdo blíží se k němu bez předsudků s dětsky čistou duší.“ (24.10.2015)

Opět jsem si trochu doplnil filmové vzdělání a podíval se i na jeden uznávaný film z Indie. Byla to má první cesta do indické kinematografie, nepočítám-li jeden koprodukční film Jiřího Sequense. A patrně se opět stane na dlouho cestou ojedinělou. Film je to náročný nejen na vnímání, ale i pochopení, příběh zůstal v pozadí nevýrazný a mezi velkým prostorem pro hudební vložky na můj vkus trochu nepřehledný. Indická národní hudba s prazvláštními nástrojemi, někdy i s poměrně falešným zpěvem do toho, zrovna mému uchu nelahodila. Co oceňuju? Rozhodně krásnou kameru, která v prostorech hudební komnaty pomáhá dokreslit osobitou atmosféru, a zaslouží si zcela samostatnou hvězdičku. Jako obrovské pozitivum zde vnímám černobílý vizuál, s barevným pohledem na všechny ty hábity a tance by celé kouzlo bylo pryč. Druhou hvězdici přidávám zejména jako vyjádření toleranci k tak odlišné a vzdálené cizí kultuře, do níž se já coby Slovan ze střední Evropy asi jenom stěží dokážu plně vžít. A plně doufám, že nasledující film ze stejného roku, tentokrát z Egyptu, budu moci ocenit více. 35% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (18.11.2019)

Pozor na Jalsaghar! Může se stát, že ho shlídnete a řeknete si: „No, dobrý, zajímavý.“ Za tejden zjistíte, že na film pořád myslíte a že se Vám jeho postavy vryly do paměti a za měsíc si řeknete, že je to dokonalý filmový dílo. Taková filmová Madona ve skalách (radši ta londýnská). Jde o příběh stárnoucího aristokrata, kterej si nechce přiznat svůj ústup z popředí společnosti a dělá vše pro to, aby tam zůstal, což ho stojí nejenom majetek a rodinu, ale i ....... Film má bezesporu jednu z nejlepších hudeb vůbec, od bengálskýho génia sitáru Vilájata Chána (Vilayat Khan), což je jako by hudbu k filmu psal třeba sám Chopin, a dále obsahuje naprosto strhující scénu indickýho tance. Stálo by za to jej vidět už jen kvůli tomu, ale bylo by to „jen“ jako vidět anděla z výše zmíněný Madony. (07.10.2007)

Krásne podobenstvo o tom, že veci ktoré milujeme sú nakoniec tie ktoré nás zničia. Bohatý šlachtic na pokraji krachu, rozhadzuje svoj majetok za hudobnú miestnosť a za spevákov a hudobníkov, ktorý ju naplnia. Prichádza o rodinu, o majetok a nakoniec o svoj život. To všetko je podfarbené tradičnou indickou hudbou a pomalými zábermi. Satyajit Ray spravil s indickým filmom to čo Kurosawa s Japonským. Predstavil ho západu a ukázal, že vo svetovej kinematografií má svoje pevné miesto. Film je veľmi jednoduchý, ale zároveň nestráca nič zo svojej pútavosti. Znamenia dodávajú filmu určitý dojem rozprávkovosti, baladickosti a zároveň je to snaha o vytvorenie hrdinu, ktorý stratil všetko a tak úmyselne snaží stratiť ešte viac. Cez to čo milujeme k sebadeštrukcií a luster sú hodiny, ktoré určujú koľko času hrdinovi ešte zostáva. Pôsobivý a silný film vytvorený medzi Rayovou povestnou Trilógiou o Apuovi. (15.05.2013)

Nějak mi indická kinematografie nepřirostla k srdci, což je v případě Raye už celkem na pováženou, protože jeho filmy nejsou špatné. Asi je to tou vizuální stránkou, prostředím. Já nevím. Prostě vidím, že je to dobré, ale nedělá to se mnou skoro nic. Přijde mi to místy zdlouhavé, alespoň na to, že člověk ví, jak to skončí. Přesto taneční scéna mě velmi zaujala. (30.01.2015)