Režie:
Jean VigoScénář:
Jean VigoKamera:
Boris KaufmanHudba:
Maurice JaubertHrají:
Michel Simon, Dita Parlo, Jean Dasté, Paul Grimault, Jacques Prévert, Pierre Prévert, Claude Aveline, Albert Riéra, Charles DoratObsahy(1)
Námořník Jean se ožení s Juliettou a vezme jí na nákladní loď, kde pracuje. Atalanta se plaví do Paříže, do města, o kterém sní Juliette celý život. Loď patří starému námořníkovi Julesovi (Michel Simon), osamělému vlkovi, který má ze všeho nejvíc rád své kočky. V Paříži se Jean pohádá s Juliettou a ztropí jí žárlivou scénu. Juliette uprchne a Jean si teprve postupně uvědomuje hodnotu jejich lásky.
Atalanta je převratné dílo francouzské kinematografie třicátých let; dílo plné poezie, se surrealistickými scénami, odmítá zbytečné psychologizování, klade důraz na niterné a zvláštní detaily, na zásadní okamžiky v lidském životě, na lidi, které se mohou v určité chvíli náhle zjevit, aby se opět náhle vytratili, tak jak přišli.
(oficiální text distributora)
Videa (1)
Recenze (44)
Nu ano, tahle >artistní< romance je téměř třičtvrtě století stará... Ale prostě tak je třeba film vnímat - s odstupem, nadhledem a snad i troškou potřebného poučení a v kontextu doby... A bez předsudků vnímat tu poetiku příběhu, práci >fotografie< (jak krásný dobový výraz pro kameru, že...) a její snímání jednotlivých záběrů - některých svou kompozicí vskutku krásných scenérií, režijní vedení a umělecké kreace herců... A beze zbytku též i atmosféru doby, která z obrazu - na rozdíl od nějakých ryze atelierových dobových filmů - přímo čiší... Dali jste pět hvězd "Potěmkinovi"? Nebo "Kristiánovi"? Potom tenhle film si jich zaslouží nejmíň dvojnásob... Myslím si, že je potřeba se občas podívat i na takový film. Třeba i proto, aby si člověk uvědomil, na co že dnes se to s takovou vervou díváme... Takže s nostalgickou radostí i >uvědomělou< a snad i trošku poučenou shovívavostí - aspoň těch pět hvězdiček... - - - - - (Poprvé viděno 30.9.2008 na ČT2, komentář zde jako patnáctý - 30.9.2008) ()
Ve své době nepochopené (čti příliš moderní) a koukám, že v dnešní skoro taky. Vigo nejde po ději, ale po kráse okamžiku a situací. GENIÁLNÍ francouzský herec Michel Simon (viz Renoirův film Boudu z vody vytažený) ve vedlejší roli. Velmi spontánní a krásně nasnímané. Jak tu píše Pohrobek - poezie skutečnosti. 90%. Škoda, že Jean Vigo zemřel na tuberkulózu rok předtím, než byl vynalezen peniclilin, který by ho zachránil. ()
Vigovo pozorování objektů a neokoukaná volba úhlů kamery, si zachovávají svou kvalitu i v dnešní době a režisérovo předčasné úmrtí nás nejspíše připravilo o celou řadu výjimečných filmů (Jean Vigo osm měsíců po natáčení ve svých devětadvaceti letech zemřel na tuberkulózu). Atlanta má skvělé prvky autorského rozvíjejícího se talentu, ale její hluchá místa a občas i nelogické chování postav nakonec tento režijní debut zařazují do lepšího průměru. ()
Sice se mi moc nepodařilo postřehnout, co je na filmu kinematograficky tak přelomového (snad až na pasáž s potápěním), ale tohle hledisko jsem u Atalanty nakonec vůbec zohledňovat nepotřeboval. Snímek je možná trochu obyčejný, ošuntělý, ale jeho atmosféra je svým způsobem okouzlující. Atalanta je milá, pohodová, uvolněná, místy úsměvná (naloďování, kočky, partička dámy: „Dobrý tah!“, mnoho momentů se starým námořníkem) a jen lehounce posmutnělá, mně osobně vcelku rychle utekla a zážitek z ní mám velmi příjemný. Nejde sice o nic světoborného, ale slušné 4* si rozhodně zaslouží. ()
V oné slavné scéně milování navzdory prostoru, kterou Jiří Cieslar odbyl jako „telepaticky sdílenou nespavost“, se setkávají dvě rozčilené mysli, roztoužená, planoucí srdce. Tváře zkřivené v grimasách vášně, těla němě se svíjející vzrušením, temné pohledy za rám skutečnosti. V čem spočívá její tajemný půvab a erotismus? Rozhodně ukazuje více než prostou simultaneitu, souběžnost dvou jevů, dějů, akcí, okamžiků či míst, v našem případě výbušné extáze odloučených těl, jejichž sounáležitost, sbíhavost a dostředivost je nám předkládána křížovým střihem. Více než překrývání či vrstvení, onen smyšlený pohyb významů po vertikále, neboť mezi takovými vrstvami vždy zůstane postřehnutelný šev. Ten zde však nevnímáme. Pak tedy, v čem je ona nepostižitelná krása, která nás k této elektrizující scéně vábí, zastoupena? Tvrdím, že v akordu splynutí. Vigo znázornil absolutní pohroužení jednoho těla v druhém, ba rozprostření prchavé hmoty duší v sobě navzájem, vzájemnost prožitku, oceánický pocit. Jakoby se dvě tělesa vznášející se ve vláčném nálevu smutku střetla v bodě určité věčnosti, aniž by fyzicky překonala vzdálenost, jež je tak tragicky odděluje ve světě filmu, a zde se prolnula, navzdory vědecké logice a předpokladům zdravého rozumu a stala se jedním i druhým, tedy jednotným, samojediným a přítomným. Nejedná se o nic menšího než kolizi páru něžných planet, věčně oddalovanou a stále se opakující, která však neústí v destrukci, úplné zničení, zmar a slzy, ale v jiskru života – zpřítomnění, jímž probíhají protichůdné časy, kde se rozplývá fyzická vzdálenost. Čas se zpomaluje, je téměř nicotný. Obdélník přízračného světla rámuje milence do neskutečna, doslova je vyděluje z pouště noci. Ulpívají na sobě stíny hvězd. Vidíme stav, stav týraného ducha, jemuž obyčejně říkáme láska. Vidíme smyslnost lásky v celé její drásavé hrůze. Můžeme se jí dotknout v záři našich vlastních projekcí, neboť byla zpomalena za hranici běžného. Obrazy rozjitření a svůdnosti nás vtahují do svého neklidného víření a prolínáním, postupným prolínáním přibližují na dosah posvátna. Je třeba ještě zdůrazňovat Vigovu genialitu? ()
Galerie (48)
Zajímavosti (7)
- První a zároveň poslední celovečerní film Jeana Viga. (contrastic)
- Špatný ohlas na testovací projekci zapříčinil, že film byl původně ve Francii sestříhán do 65. minutové verze, byla pozměněna hudba a dokonce i název. Nicméně ani to neodvrátilo neúspěch filmu. Až v roce 1990 byl film zrestaurován do 89. minutové verze, která se blíží původním představám režiséra. (Griffith)
Reklama