Rampa

Snímek nabízí vcelku podmanivý, atmosférický a zvláštní příběh, který je celý sestaven z fotografií, tedy až na chvilkový film v 19. minutě, jehož přítomnost v Rampě jsem příliš nepobral. Nepochopení z mé strany se dostalo i způsobu „vysílání“ pokusného králíka, stejně tak podle mě až zbytečně dlouhému neustálému vracení se k ženě, která věznitelům mohla být těžko něčím užitečná, a akorát tím na byla na diváka seslaná nuda. Méně nejasností by neuškodilo a Rampou (prý) inspirovaný film 12 opic je opravdu ale někde úplně jinde, celkově lepší 3*. (11.03.2013)

Film, ktory stoji za to vidiet uz len koli tym nadhernym cierno-bielym fotografiam. Na ponurej, hlbokej atmosere postaveny snimok, ktory sice pouziva minimalisticke obrazove prostriedky, zato vsak vo vasej hlave sa "rozprestrie" a zaplni vam ju mnohymi myslienkami a uvahami. Velmi nezvicajny, pohlcujuci zazitok, odlisny od vsetkeho, co som videl pred tym. (8.8/10) (07.10.2007)

(1001) Nemůžu souhlasit s těmi, kteří říkají, že by filmu slušela delší stopáž. Nemůžu souhlasit s těmi, kteří říkají, že romantická linka odvádí od zápletky. Nemůžu souhlasit s těmi, kteří říkají, že 12 opic zpracovává námět lépe. Zpracovává jej jinak. Markerovi jde o něco jiného než Gilliamovi. A to, o co usiloval, se mu povedlo bezchybně. Já vždycky vybírám ve filmech ty dokonalé momenty a on ukazuje jenom ty dokonalé momenty. ♥ (12.07.2015)

Chtělo by se mi říct že La Jetée je Dvanáct Opic verze 0.5, ale... La Jetée není míň nebo víc než Gilliamův opus, je to spíše variace na stejné téma. Cestování v čase probíhá podobným způsobem i se stejnou pointou, ale kromě milostného a "osudového" motivu jsou místo pochybností o transparentnosti vnímání reality (a vůbec o smyslu jejího nezkresleného vnímání) na diváka přenášeny spíše zárodky úvah intelektuálně sci-fistických o kauzalitě vývoje v čase. I bez podobných myšlenek je však La Jetée velice zajímavý film, který, i přes to že zdrcující rozuzlení nepodává tak silně jako jeho mladší sourozenec a má na první pohled velmi jednoduchou statickou formu, dokáže diváka unést svou hutnou atmosférou. 8/10 (14.04.2008)

Esej o trýznivosti vzpomínání, nezastavitelném plynutí času a nenaplnitelné snaze zachytit, kontrolovat život, který je navíc natočen tak magicky, nostalgicky, že sám zůstává vypálen v mysli. Obzvlášť nezapomenutelné jsou momenty zdánlivě banálních procházek muzeem, parkem a samozřejmě vzpomínka na Vertigo spolu s oním jedním otevřením očí. (22.08.2016)