Rampa

Sci-fi fotoromán o cestování v čase skrz náš mozek. Černobílé fotky doplňuje audio "křoví", které umocňuje zážitek. Snímek si zahrává s dejá vu. Záblesk obrazu z dětství je jen část příběhu, který zažije až za několik let v budoucnosti. Základ pro film 12 opic. Je úžasné, že někdo v roce 1962 vyjádřil tak složitou myšlenku tak jednoduše a jen fotkami s komentářem. (18.09.2011)

Je „La Jetée“ vůbec film? Vždyť jsou to jen fotografie poskládané za sebe s mluveným slovem. Ano je to film. A jaký! Jeden z nejlepších! Jednotlivé fotografie jsou záběry a scény, které si musíš rozpohybovat v mysli podle vyprávěného příběhu. Je to jako, když čteš knihu a před vnitřním zrakem se ti odehrává čtené. Tady je text podpořen fotografiemi a na mě to funguje skvěle. Znáte ten slavný film „12 opic“ a taky jste si říkali proč je tak dobrý a s originální myšlenkou, až překvapivě na hoolywoodský film? To je proto, že je inspirován tímto filmem. Odpovědí je Chris Marker. Výborná sci-fi povídka, originální cestování časem pomocí psychiky a tak nádherná francouzská nálada. Tady je jen to co tu má být, vše ostatní je vystřiženo. Chris Marker ví přesně co dělá. Málokdy jsem s nějakým filmem tak spokojený jako s tímto a to jsem k němu přistupoval s obavami, jak asi bude fungovat film poskládaný z fotografií. No můžu říct, že funguje na 100% (02.03.2023)

Snímek nabízí vcelku podmanivý, atmosférický a zvláštní příběh, který je celý sestaven z fotografií, tedy až na chvilkový film v 19. minutě, jehož přítomnost v Rampě jsem příliš nepobral. Nepochopení z mé strany se dostalo i způsobu „vysílání“ pokusného králíka, stejně tak podle mě až zbytečně dlouhému neustálému vracení se k ženě, která věznitelům mohla být těžko něčím užitečná, a akorát tím na byla na diváka seslaná nuda. Méně nejasností by neuškodilo a Rampou (prý) inspirovaný film 12 opic je opravdu ale někde úplně jinde, celkově lepší 3*. (11.03.2013)

4* tento experimentální foto-román je opravdu velmi působivý. Sice je hodně netradiční svým provedením, ale napjatou atmosféru dokáže vytvořit jen spojením fotek, hlasu vypravěče a hudby. Stejně jako Gilliamův film 12 opic je to velmi intenzivní zážitek. Tento kousek si můžete prohlédnout ve francouzštině zde, případně s titulky lze najít i na Ulozto.cz. . [ PŘÍBĚH: 1 /// SMYSL: 1 /// ATMOSFÉRA: 2 /// TEMPO: 1 /// ORIGINALITA: 3 /// NÁLADA: 1 /// ART: 1 /// STYL: 2 /// CASTING: X (3*MAX) ] (09.10.2017)

Rampa vypráví o nemožnosti uniknout času. Otázka časovosti a rozsáhlé palety motivů s ní spojených je přítomna již v samotném fotografickém obrazu. V knize výtečných esejů O fotografii poznamenala Susan Sontagová následující (shodou okolností právě v souvislosti s Rampou): „Fotografie šokují v plynutí filmu – v okamžiku proměňují přítomnost v minulost, život ve smrt.“ V druhé části citátu Sontagová trefně pojmenovala něco, co tvoří jednu z nejvíce zneklidňujících faset fotografického obrazu. Když si prohlížíme fotografie, jistě nám podobná úvaha nejednou přijde na mysl, ale nepřikládáme jí důležitost, a snad ani nechceme – uvažuje totiž neodvratitelnou přítomnost smrti v životě, kterou jeho světelný otisk zdůrazňuje a zveličuje ad absurdum. Od nepaměti platí fotografie jako hodnotný důkaz, což denně potvrzuje kupříkladu během policejního vyšetřování. Je svědectvím o pomíjivosti a děsu ze smrti, obav z její neustálé blízkosti i krutosti, které nemůžeme nijak vyvrátit. Fotografie je schopna uchovat (řečeno s Bergsonem) „čirou přítomnost“, balzamovat ji až v děsivě prchavém zlomku okamžiku. Vlastně se onou „čirou přítomností“, jež v sobě nese stopu minulosti i budoucnosti zároveň, stává. „Fotografie svému pozorovateli předává čas světelné události, jejíž stopou se stala.“, píše pro změnu Aumont. Dovoluje nám tedy vidět čas. Fotografie člověka (popř. jiné živoucí bytosti) vypichuje jeho smrtelnost. Je však i zrcadlem, v němž se odráží smrtelnost jejího tvůrce a nakonec i jedince, který si fotografii prohlíží. Ve chvíli, kdy fotograf stiskne spoušť fotoaparátu, vytvoří v nezadržitelném, neviditelném proudu času pevný, určitý bod, memento nevyhnutelnosti, jehož konkrétnost vymezuje zvolené rámování. Tento bod pak odměřuje stáří, připomíná jej i přivolává. Vědci, kteří v Rampě posílají testovací subjekty napříč časem (do minulosti i budoucnosti), v přesvědčení, že se jim podaří zabránit globální katastrofě nebo najít na současnou situaci „lék“, se pokoušejí „přivolat minulost a budoucnost, aby zachránili přítomnost“. To samo o sobě připomíná moc fotografie, resp. její schopnost převracet a popírat přirozený, lineární tok času, nicméně s podstatným rozdílem, že není v její moci přítomnost spasit, maximálně zvěčnit. A to paradoxně odsouzením k smrti. Motiv poeovské „smrti v obraze“ je nejen průvodním znakem vyprávění, ale je důmyslně provázán s naturelem fotografického obrazu, jeho výsostně znepokojivé schopnosti „v okamžiku proměnit přítomnost v minulost, život ve smrt“. Ne náhodou se stop-záběru přezdívá „mrtvolka“. (09.02.2011)