bratr.Milan

Tak tohle je pořádná noční můra. Kdyby Kavka žil v dnešní době, asi by natočil podobný film. Je zkomponovaný jako kvalitní Kavkova povídka. V poslední době jsem viděl více krátkých filmů o cestování časem a časových smyčkách a velmi často se opakují, jsou si podobné. Myslel jsem, že už mě nic v tomto subžánru nepřekvapí. A ejhle, snímku "Copy shop" se to podařilo. Je hraný, ale zároveň animovaný. Nebo lépe řečeno kopírovaný. Cením originální experiment animování pomocí okopírování hraného, musel být velmi pracný a časově náročný. Vypadá, jako by byl natočený zároveň ve dvacátých, padesátých, osmdesátých a nultých (2000) letech.

Toto je velice chvályhodný počin. Seriál o silných australských domorodých ženách, které si prošly velmi těžkými osudy. Každý díl je z jiné historické doby. ____ První epizoda má název „Alinta, the Flame“ - hodnocení: *****   - Děj se odehrává v roce 1824. Chtěl jsem dát 4*, ale tento příběh o prvním bližším setkání australských Aboriginců s bílými muži je tak obyčejný a pravdivý, až to bolí. - Druhý díl má název „Maydina the shadow“ - hodnocení: *** - Po technické stránce je to nic moc. Hudba je špatná, dialogy a herecké výkony také, ale to téma je důležité, násilná kulturní asimilace a pokřesťanštění australských domorodců koncem devatenáctého století. Kdybych nevěděl, že se mnohem horší věci děli ještě před třiceti lety v Kanadě, myslel bych si, že je to přitažené za vlasy. Odebírání dětí domorodým rodičům bylo ve vládních programech až do konce dvacátého století běžnou praxí. Snažili se tím o „dobrý úmysl.“ Když se děti odloučí od rodin a vychová je vláda, tak se přece mnohem lépe asimilují do většinové společnosti. Tisíce současných kanadských indiánů by vám mohli vyprávět, jaká traumata si nesou z dětství, když byli podle vládního programu odebrání od rodin a „vychováváni“ v internátech, kolik si tam užili násilí a sexuálního zneužívání. Poslední takové koncentrační tábory, tedy promiňte, „internáty“ byli v Kanadě uzavřeny v devadesátých letech dvacátého století. Proti státní vládě, která má v řešení domorodé otázky jasno vypadá misijní stanice pokřesťanšťující Aborigince v roce 1895 v Austrálii jako ráj na zemi. Vede ji jedna žena, kterou tu musí poslouchat všichni včetně Boha a vykonávat její rozkazy. Ale státní vláda má s domorodci jiné plány a vládu musí poslouchat nejen Bůh, ale i matka zdejší misie. Nakonec nejvíce trpí ti nejposlednější - domorodá žena Maydina a její dcera. (Seriál ohodnotím celkově, až uvidím všechny epizody)

„Pokud znáš sám sebe, jak to, že se schováváš sám před sebou?“ Ptá se paní režisérka Petra Zlonoga v tomto kraťasu. A je dobře, že se ptá! „Poznej sám sebe“ je základ, to věděli už ve starém Řecku. Bohužel komentář k tomuto krásně animovanému filmu kolem důležité otázky jenom krouží a nedá jasnou odpověď. Snaží se vypadat tajemně. Naštěstí už je odpověď na základní filozofickou otázku dávno známá, na mně už je jenom tuto pravdu přijmout a mnohem důležitější je, jak s ní naložím. Jestli jsem ochoten přijmout její důsledky a jednat podle nich. Když jsem byl mladší, myslel jsem si, že odpověď na otázku poznání sebe sama, bude záhadná, složitá a po mnoha letech hledání těžko dosažitelná,... Není. Odpověď na otázku „kdo jsem já“ je dávno známá. Mnohem moudřejší hlavy než já na ni už dávno přišli, například Sókratés, pisatelé Biblických knih, nebo různí svatí. Kdo jsem já, abych si myslel, že jsem moudřejší než oni a přijdu na něco jiného?! Doufám, že ses na své pouti životem dopídil k odpovědi na otázku, kdo skutečně jsi a snažíš se podle této poznané pravdy žít! Pokud ještě ne, tak co si doteď dělal?! Rychle si najdi ty moudré texty u Platóna, který mluví o svém učiteli Sokratovi, ten ti dokonce i řekne, k čemu tato poznaná pravda vede a co máš dělat. Nebo hledej v Biblických textech, tam také najdeš návody, co dělat s tou na první pohled tíživou pravdou o sobě. Tam najdeš odpověď i ukazatel cesty. V animovaném filmu „One of Many“ odpověď nehledej, je tu jen v lehkém náznaku a nedořečená. A už vůbec tu není řečeno jak s touto pravdou naložit ve svém životě.

„To je ale děsivé,“ řekl jsem, jakmile se na scéně objevila loutková postava. A to jsem ještě netušil, co mě vzápětí čeká. Dvě molitanové hvězdičky dávám za podivný umělohmotný svět doplněný aluminiem. Konec byl možná inspirovaný Švankmajerem.

Dobře se na to dívá i se to poslouchá, ale je to až příliš filozofické a experiment sám pro sebe. Bez vysvětlení si člověk řekne: „To bylo ale pěkné animační cvičení.“ A bylo!

Absolutní mistrovské dílo, vrchol vizuálně myšlenkové kinematografie! Tam, kde na začátku dobrodružství zvaného animovaný film Émile Cohl kreslí na filmový pás své Fantasmagorie (1908) a fantastické obrazy se v podobě hravé grotesky vynořují na světlo ze zákoutí mysli tvůrce, tam se Jacques Drouin o šedesát osm let později ponoří mnohem hlouběji do archetypů, které z hlubin mysli vyplouvají k hladině vědomí a ukazuje nám, jak funguje fantazie a lidská kreativita. Filmový záznam proudu kreativních myšlenek pomocí špendlíků. Špendlíkové plátno se tímto stává mojí nejoblíbenější animační technikou. Hned za ní samozřejmě následuje olejomalba na skle.

Hazbin Hotel je reálné animované peklo! Post-post-postmoderní zmatek, který se ani na chvíli nezastaví, plný vulgárností, sexuálních narážek, násilí, zoufalého sarkazmu. Bohužel je to svět spousty dětí a mladých lidí v určité sociální bublině. Tvůrkyně už není úplně mladičká, ale její inspirace je víc než zřejmá, jsou to seriály Cartoon Network z devadesátých let, které asi sledovala jako dítě. Podíval jsem se na pilotní díl seriálu až do konce s občasným přeskakováním, protože se to vážně nedalo sledovat. Hodnocení je asi na 1 hvězdičku. Bohužel to sledují i malé děti a dostávají do sebe hnusné sexuální narážky a násilí, zároveň je seriál nadhodnocený, proto dávám odpad.

Překvapivě zajímavý a podnětný, neříkám, že dobrý, nebo objektivní dokument. Jim Carrey je rozhodně dítě a „produkt“ americké televizní a filmové popkultury, se vším dobrým i zlým, co k tomu patří, v tom mají tvůrci pravdu. Ale pak si dost domýšlejí a vymýšlejí, přikládají mu úmysly a vynášejí závěry, které dávají do zvláštních souvislostí, až se zdá, že přišli s novými odhaleními. Na Jimově životě ukazují krásy a ošklivosti americké popkultury a společnosti. Je dobře, že ukazují, ale Jim v jejich podání vypadá, jako by byl od začátku geniální a prorocký. Myslím, že přeceňují jeho význam a intelekt. Zvláštní je, že ani slovem, nebo záběrem, nezmíní jeho další masku a stylizaci sebe sama do motivačního kouče a duchovního guru, ve které taky nějakou dobu byl, tuším hlavně v období, kdy nosil ten obrovský plnovous. Asi se jim to nehodilo do jejich konceptu. Nevím. Tak slavnou hvězdou se nestanete jen tak nějakou souhrou událostí, musíte jít tvrdě zatím a obětovat tomu mnoho a zákonitě to působí na vaši psychiku. Někde jsem slyšel rozhovor, kde se Jim přiznával, že už jako dítě a dospívající se chtěl stát nejlepším a nejslavnějším hercem, který bude vydělávat miliony dolarů, dokonce prý dělal autosugestivní přesvědčování sebe sama. Budu slavný herec a budu vydělávat miliony! Neochvějně tomu věřil a šel plně za tím. Téměř totožně to měl například Schwarzenegger. To, že takový postoj není úplně zdravý na psychiku je jasné. Je na něm vidět, že neustále hledá sám sebe, ale skáče do různých extrémů. Jim je inteligentní, ale tvůrci dokumentu z něj dělají něco víc, než skutečně je. Hodnocení dávám vyšší, protože úvahy o americké popkultuře a společnosti, které rozvíjejí na událostech jeho života, se mi líbily a byly podnětné.

Špatně zvládnutá adaptace oblíbené dětské knihy, která byla do češtiny přeložena jako „Tam kde žijí divočiny“. Zůstala někde na půli cesty mezi knihou a animovaným filmem. Není ani audioknihou s doprovodnými obrázky, ani plnohodnotným animovaným filmem. Je něčím mezi, na nemž spolupracoval sám spisovatel knihy. Film má v sobě i českou stopu. Vyráběl ho Krátký film Praha pro Weston woods. Přenesení ilustrací do filmu měl umělecky na starosti Rudolf Holan, postavy okopírované přesně podle knížky ilustroval Bohumil Šejda a kamerou je natáčela Zdenka Hajdová. Je to podobný počin, jako první filmová adaptace Hobita. Na rozdíl od něho jsou ale tady předloze extrémně věrní.

Je dobře, že tento projekt vznikl. Sice celý vyznívá dost pesimisticky, protilidsky, a snaží se být až na sílu umělecký, čímž si škodí, ale jinak jsem rád, že tvůrce přemýšlí, alespoň trochu nad technikou a kompozicí filmu, hlavně myšlenkovou. Umění včelařské spojuje s uměním řezbářským, kreslířským, filozofickým a hlavně hudebním a také s duchovním hledáním. Celek je bohužel tak dobrý, jak dobří jsou jednotliví protagonisté a umělci, takže z toho nejlépe vychází hudba. Lidoví filozofové, kteří zde říkají své myšlenky, si občas protiřečí a režisér se z nich snaží vymačkat co nejvíce medu moudrosti a tu a tam odkápne sladký nektar slov, jindy dostanete opojné žihadlo pesimizmu a českého kritizování neosobního lidstva. Přesto jsem rád za tuto esej nejen o včelařství. Zajímalo by mě, co asi na ni říká nějaký obyčejný včelař, protože ti ve filmu moc nebyli, promlouvali tam spíše alternativní včelaři a filozofičtí mluvkové. Do úlu dokonce vlezl i nějaký Brabenec. Ti myslím ke včelám nepatří. Po skončení jsem si odnesl poznání, že si budu více vážit každé lžičky medu a budu ho konzumovat méně. Doteď jsem se s ním vysloveně nacpával.