Christine

King, Carpenter a raná osmdesátá léta? To by mohlo vyjít. A taky že jo. Poměrně věrná kopie literární předlohy. Carpenter si s tím docela pohrál, hlavně teda s Christinou. Starý rock and roll, ty ujeté účesy konce sedmdesátých let, mladá Alexandra Paul a klasický kingův příběh, v němž to tajúplné a děsivé vystupuje jen tak jakoby mimochodem. (29.07.2009)

Carpenterovu Christinu můžete brát buď jako nezaujatý divák, nebo jako zaujatý čtenář. Já se rozhodla zůstat s názory a dojmy někde na pomezí. Knihu jsem přečetla během Vánočních svátků a moc se mi líbila. King zde opět dokazuje, jak mistrovsky dokáže vytvářet své charaktery, rozvíjet je, popisovat jejich myšlenky, pocity a vztahy. Oproti knize je zde pár skutečností, které mi ve filmu docela chyběly. 1. Hlavní postava v knize je Ronald LeBay, zajímalo by mě, proč se rozhodl Carpenter zaměnit jména a ve filmu z něj udělat George LeBaye, tedy jeho bratra, který sám v románu hraje důležitou roli, nějak mi to nedávalo smysl. 2. Vztah Dennise a Leighy zůstal oproti knize pouze v přátelské rovině a žádný milostný vztah spolu neměli. 3. Jeden z důvodů, co dělá příběh tak skvělým, je ta sněhová nadílka a kalamita, která v příběhu nastane, dodává tu správnou "zasněženi" atmosféru. Ve filmu se musíme spokojit pouze s mokrými ulicemi a lehkým deštíkem. 4. Oproti knize je obsáhlý a rozvedený příběh převeden do jednoduché filmové verze, která vlastně ukazuje Christinin zrod a její nadpřirozenou existenci v jiném světle. A nyní k filmu. Když jsem hned v úvodu uslyšela pecku "Bad To The Bone", kterou jsem až doteď měla spojenou s nezničitelným Terminátorem, řekla jsem si, že by to mohlo i stát za to. Christina je nádherná a mnohým jistě neujde její podobnost s Carrie. Obdařena smrtící silou, zostuzena, pokořena a prahnoucí po pomstě. Obsazení je výborné, John Stockwell coby Dennis vypadá tak, jak bych si ho i dokázala představit, ale Keith Gordon coby Arnie, je parádní. Vůbec tu není tak ošklivý, s obličejem plným akné, jak ho King popisuje, dokonce mi přišel hezký, až shodil brejle. Jeho přerod z outsidera v machra, který má nablýskanou, nebezpečnou, nezranitelnou holku, co dokáže zázraky, je skvělý. Scéna, kdy promlouvá k rozmlácené Christině, je dokonalá a bylo mi ho tu líto. A když poté následuje "Show me" scéna, za doprovodu songu The Viscounts - Harlem Nocturne, mrazilo mě z té dokonalosti. That scene is freaking awesome!:) A stejně jako v The Fog a Halloweenu, i zde projevuje John Carpenter svůj talent pro skládání fenomenálních hororových melodií. Christine rozhodně patří mezi ty vydařené filmové adaptace Kingových děl. (16.01.2016)

Stephen King je proste prilisne mainstreamove pako, coz ma na Carpentera, ktery je naopak alternativni bckar negativni efekty. Prvni pulka byla dobra, mysterie generovana inteligentnim autem Christine, ktera zarli na pritelkyne sveho majitele, atraktivni US stredoskolske prostredi, Capenterova hudba. Cim vic se ale blizi konec, tim vic se to zacne utapet v otravne bazine nezazivnosti. "God, I hate rock and roll." 6/10 (16.05.2010)

Hodně velké překvapení. Tak by se dal shrnout můj zážitek ze sledování Christine. Film mi hodně atmosférou připomínal Nigtmare on Elm Street. Má skvělé obsazení a Carpenter dávkuje napětí pěkně pomalu jako v Halloweenu. Mnoho scén je přímo famózních a praktické efekty jsou vyždímány na maximum. Nemluvě o Carpenterově minimalistické hudbě. Je známo, že Stephen King nesnášel i tuhle adaptaci své knihy a já jsem teď naprosto přesvědčený, že King to nemá v hlavě v pořádku. A už vůbec nechápu, proč je film na CSFD v modrých číslech. Kdybych si měl rýpnout, tak úplný konec byl možná až příliš uspěchaný. (04.04.2023)

Tvorbu Stephena Kinga mám velice rád a většina jeho knížek se nalézá v mé domácí knihovně. Christine samozřejmě nesmí chybět a přestože jí někteří lidé nemusí, já ji mám rád. Stejně jako toto filmové zpracování, které dle mého Carpenter natočil velmi dobře. Souhlasím s názory, že film je místy dosti zdlouhavý, ale rozhodně jsem se u něho nenudil. Ba spíše naopak. Pozvolné tempo mi tentokrát vyhovovalo stejně jako postupná proměna atmosféry i samotného chování hlavního hrdiny. Asi nejvíce se mi líbilo pojetí „plechového“ zabijáka. Tím samozřejmě nemyslím jeho vzhled (ten byl samozřejmě rovněž pěkný), ale spíše fakt, že se Christine dost lišila od jiných aut/zabijáků, které do té doby měli možnost diváci vidět. Svým způsobem se jejími terči pomsty stali hlavně ti, kteří jí samotné nějak ublížili, no ale samozřejmě i ti na které žárlila. Carpenter se však nehodlal spokojit jen s náznaky, i když je pravda, že některé vraždy se udály raději mimo záběr kamery, ale chtěl divákovi naservírovat i pořádnou „Show“ se vším všudy. Což asi nejvíce oceníme při závěrečném souboji a demolici benzínky. Atmosféra v těchto chvílích měla ty správné grády a důležitou ingredienci sehrál i výborný hudební doprovod. (06.02.2015)