Mlha

V komentári k "Niagare" som písal o filmoch, kde hlavnú úlohu suverénne preberá prostredie. V Hmle je to pochopiteľne hlma. Sakramentský John Carpenter z klasickej hororovej rekvizity urobil hlavnú hviezdu, ktorá má dokonca charakter - hmla nepôsobí ako hmla ale ako dym, ktorý svetielkuje a je navyše (takmer) hmatateľným symbolom vzrastajúcej hrôzy. Ešte v žiadnom horore som nevidel, aby mali pocity a emócie priamu vizuálnu obdobu. Zo všetkého najlepšie sú momenty, kedy sa hmla rozpína za zvukov hudby, ktorá je skôr sumou opakujúcich sa explozívnych úderov. Pri všetkej úcte k nemŕtvym námorníkom s pekným náradím v rukách - hororotvornými prvkami sú tu hmla a hudba. V tejto súvislosti ma prekvapuje, koľko prispievateľov sa nazdáva, že čím viac minutáže je na tachometri, tým nudnejšia začína byť jazda - ja si myslím, že je to presne naopak. Len pre informáciu - hmla začína definitívne útočiť v 54. minúte a 10. sekunde, pričom film má cca 83 minút. Jazzová hudba, ktorú Adrienne Barbeau púšťa v rozhlase sa dokonale hodí k charakteru hmly ako určitému "jazzy" prvku. Vysielanie rozhlasovej stanice ozývajúcej sa z času na čas nenápadne udržiava kompaktnosť príbehu. ("It´s moving faster up Regent Avenue... Broad Street... Clay Street..." Brrr!) (24.03.2005)

Atmosféru buduje jistě dobře, tedy stonásobně líp, jak jeho o skorem třicet let mladší klon. Jenže stejně jako je scénář nedomyšlenej tam, tak je nedomyšlenej i tady. A tím nemám na mysli podivnej konec přesně ve stylu druhých pokračování. třeba když všichni nezávisle na sobě spojují všechno podivný dění s mlhou, když ta diskžokejka řve do rádia, aby někdo jel zachránit jejího synka před mlhou, když každej bere jako sám nezvratnej fakt, že v té mlze něco tajemnýho je. To se totiž může stát jen v horrorech jako tento. No, co se týká "nervydrásajícího" úvodu, asi jsem se správně nedíval, protože vyprávění okolo ohně strašidelnejch historek, to může děsit jenom v reálu a před desátým rokem života. Jinak k formě, co říct? Kromě mrtvejch námořníků, kteří nejsou nikdy ukázaní celí a tak to nekazí jinak zábavnej film hloupou umělostí, mi to přišlo hodně minimalistický jak na triky a prostředí, tak na propracování postav. Semtam něco sice nakousne, ale dozvíme se jen ždibce a o mnoha ani to. Mohlo to být lepší, mohlo to být horší. Kultem pro mě zůstane Věc, ale toto ne. Toto je prostě jen další horror nijak nevybočující z řady ostatních osmdesátníků. (08.09.2006)

Sva, 80. leta otevrel Carpenter jednim z nejlepsich kousku sve kariery - Mlhou. Snimek, vypravejici o pomste zavrazdenych lepro-namorniku, stavi predevsim na skvele atmosfere. Atmosfere huste a plizive jako mlha, ktera se v noci vali na nic netusici mestecko Antonio Bay. K jejimu vytvoreni krome civilnich a neprehravajiich hercu a prijemne pozvolneho tempa prispiva vynikajici minimalisticka hudba. The Fog je absolutni horror, takovy, jaky umi natocit jen Carpenter (ktery je tentokrat lehce rozpoznatelny v male rolicce na zacatku filmu). (19.03.2005)

Kategorie: Vyčpělý old school horor. Carpenter spoléhá na smrtelně přímočarý příběh z kategorie strašidelných pohádek a daří se mu budovat atmosféru, k čemuž mu dopomáhají kvalitní triky. Jinak nemá Mlha moc co říct. Bát se u ní prakticky nelze, gore scény se odehrávají mimo záběr kamery, postavy nemají téměř žádný prostor a jejich jediným smyslem zde je prostě fakt, že existují a buď zemřou, nebo ne. Smeknout zbývá opět jen před multitalentovaným Johnem Carpenterem, který vedle režie a scénáře obstaral i výborný soundtrack, střihl si vedlejší roličku a stvořil onu působivou atmosféru, která je největším kladem filmu. (19.05.2009)

Tu se z mlhy vynořily divný postavy, jejich párty kostlivý, těžko někdo zastaví... Mistr atmosferických snímků (především pak hororů), John Carpenter, představuje po Halloweenu svůj další povedený film, s mysteriózním nádechem. Není to zdlouhavé, má to spád, je tady Jamie Lee Curtis a hlavně neopakovatelné osmdesátkové kouzlo. Tento film a vůbec styl, který reprezentuje - můžu. (02.09.2013)