Sním či bdím?

Mějme monolog Architekta z Reloaded roztažený do sta minut. Nikoliv tedy citáty velkých myslitelů vkládané mezi každodenní švitoření, jak je ve filmech běžné, ale miniaturní planetky obíhající kolem obří rudé intelektuální hvězdy. Pozor, to není katastrofický scénář, protože tím získáme prostor k rozparcelování a vytyčení světa, který není tak docela skutečný - představuje pandán ke skutečnému světu -, čemuž odpovídá i od skutečnosti odstředěná gondryovská animace – režisér Linklater postupoval metodou empirických experimentů s vlastním zrakovým ústrojím a sebepoznáním; plánovitými umělými podněty (extrémním světlem, tlakem na zavřené oko, omezením přítoku krve do hlavy, elektřinou, narkotiky, intenzivním dýchaním atd.) si navozoval vnitřní vizuální počitky, kterým neodpovídá žádná vnější skutečnost. ____ Snímek Waking Life se dost vehementně přimlouvá za to, abychom rozlišovali iluzivní obraz od simulakra (falešný obraz reality). Simulakrum v podstatě nevyvolává úplnou iluzi (letový simulátor pro výcvik pilotu nikdo nebude zaměňovat se skutečností, je však dokonale funkční imitací), pouze částečnou, nicméně dostatečnou silnou na to, aby byla funkční; simulakrum je uměle vytvořený předmět, jehož cílem je být při určitém způsobu použití považován za jiný předmět – aniž se mu musí podobat absolutně. Původní předlohu simulakra můžeme najít ve vábení ptáků, ale u lidí je předlohou, jak upozorňuje Lacan, spíše divadelní maska nebo přestrojení. Nám jako divákům, a v tom je ten zásadní rozdíl, je svět filmu simulkarem (protože „víme“), kdežto hlavnímu hrdinovi iluzí (protože „neví“). Následkem čehož dochází k ojedinělé podvojné identifikaci - jsme jak ti chytrolíni (protože „víme“) moudře hovořící s hrdinou, tak hrdinou, s nímž se do jisté míry pochopitelně ztotožňujeme. Hranice mezi hovořícím a naslouchajícím se stírá. Film je autoterapií. (21.06.2009)

Je tam sice pár zajímavých chvilek, ale ty nepřebijou fakt, že moudrý není ten kdo dokáže na co nejmenším prostoru opsat základní myšlenkové teze z chytrých knih, ale ten který naprosto přirozeně rozvíjí své vnímání vůči světu a dokáže své poznávání dále využívat......Walking Life není přirozený ani náhodou a člověk skoro vidí jak scénáristi slídivě listují v učebnicích filosofie a skládají ty moudra do jednoho přemoudřelého projektu=Sorry-tohle nežeru (02.01.2011)

Já bych řekla, že tenhle film si svou vlastní podstatou zaslouží naprosto plných pět hvězdiček, ať už je to totálně úchvatná vizuální stránka nebo filozofický obsah (a přesah), protože... Protože. Scéna mezi Jamesem a Celine je krásná, stejně jako ta úvodní, ta s nasraným chlápkem v autě nebo ta s klukem píšícím povídku. Každá myšlenka je nosná, jen tolik nosných myšlenek dohromady dává (zvláště unavené) mysli velmi zabrat a já to měla při prvním sledování docela problém všechno naráz přijímat. Kdyby byl film kratší, tenhle problém by určitě odpadl nebo by se aspoň utlumil. Původně jsem docela dlouho vážně uvažovala nad tím, že dám dokonce i tři hvězdičky, ale nakonec jsem dospěla k názoru, že to prostě NEJDE. Tři hvězdičky, to je šeď, průměr, chlad, citová prázdnota, nulová přemýšlecí odezva. Waking life není nic z toho. Dle mého názoru byl právě kvůli podobným dílům vynalezen film... protože tohle by jinak udělat nešlo. (17.09.2008)

Dám opatrné tři a počkám, až a jestli se mi to rozleží v hlavě. Jako dost mě už od začátku štvalo, že Linklater zase použil tu nepříjemnou a hnusnou "animaci" jako u Temného obrazu (A Scanner Darkly) a ostatně si neodpustil Philipa K. Dicka ve filmu i zmínit. On ostatně ten film sám je cosi jako na pomezí Linklaterova snu, kde se mísí ona animace, všechny ty Před úsvitem, Před soumrakem (a jasně že ti dva tady jsou také) a postupy těchto filmů, no a postupně do toho vpadává lucidní snění, Fontána, kolektivní paměť lidstva (docela se divím, že neumínil spíš Grahama Greena, ta jeho historka je snad ještě fantastičtější), posmrtné zážitky klinicky zemřelých, světové filozofy, paralelní světy, kvantovou fyziku, teorii zrychlování vývoje do neznámého bodu a další různé zajímavé teorie, aby se pracně a klopýtavě propracoval k něčemu, na co by mu stačil týden v pravoslavné pustině v lesích a co tak strašně nakonec připomíná právě tu Fontánu. Takže ano, zazní hodně zajímavých teorií, z nichž některé jsou podloženy skutečnými a až neuvěřitelnými příklady, ale celkově to na mne dělá dojem onoho slavného dortu pejska s kočičkou, lepší přirovnání mne nenapadá, protože i tohle se stává časem poněkud nestravitelné, jak je toho moc a rychle za sebou, a přitom existuje daleko jednodušší a stravitelnější cesta. Ale jak se říká, každý za tímhle poznáním jde svou cestou, a když to někdo potřebuje takhle složitě, ok, jeho cesta. Jen nevím, jestli s tím otravovat diváky - protože i jejich způsoby cesty jsou u všech jiné. (25.10.2022)

Jestliže se o Temném obrazu často mluví jako o experimentu, čím potom nazvat jeho o pár let staršího předchůdce. Na jedno zhlédnutí nevstřebatelná hromada úžasných myšlenek a filozofování, která je ale podána spíše dokumentárně bez jakékoliv omáčky (ve které se utopil například nynější Mr.Nobody) a tudíž pro širší publikum nestravitelně. Z technického hlediska působí oproti svému následníkovi stále trochu nedotáhnutě. (14.06.2010)