Kroužek sebevrahů

K mým velkým handicapům patří, že od filmu požaduji, aby byl o něčem, měl smysl nebo alespoň děj. Film, který prakticky postrádá dějovou linii, plný nesmyslných... keců - ještě bychom je mohli nazvat pseudofilozofickými bláboly -, jehož vrcholem je hudební číslo homosexuálního metrosexuála, film, jenž se snaží co nejnechutněji zobrazovat absurdní události, kde mrtvoly vybuchují, lidé se teleportují a kde suma IQ všech postav nepřesáhne 1000, takový film nejen není filmem pro mě, ale hlavně by nikdy neměl vzniknout. (29.03.2008)

Prvních šedesát minut celkem fajn, ale pak se z toho stala taková volovina, že mít to ještě o půl hoďky víc, padám ze tří na dvě. A školních uniforem si tam člověk taky moc neužije, ačkoli jsem z plakátů a dalších věcí tak nějak nabrala dojem, že se to tam jima bude doslova hemžit. Koike ukrytá hluboko ve mně je spokojená jen na půl cesty, aneb papoušek zůstal nezúčastněně ve výstřihu. 50% (04.07.2013)

Přímý zásah! Na většinu horrorů natočených v 21. století lze snadno v současné žánrové konkurenci zapomenout do pár dnů, na Sebevražedný klub určitě nikoliv. Přestože jedna ze dvou hlavních linií plyne ve stopách klasické krimi s policejním vyšetřováním, námět a samotný film vnímám jako nesmírně originální. Promyšlený bizarní děj je okořeněný nečekanými filmařskými a stylovými nápady, včetně hudebních či muzikálových prvků a střídání sugestivního hudebního motivu evokující s daným tématem smutné drama, spousty mrazivých zvratů a záblesků silně černého humoru. Snad jen sekvence s bizarním únosem a rockovou písní mi připadala zdlouhavá. Dost mě ale (pozitivně) překvapuje, nakolik měl Šion Sono vzhledem na žánr a svérázný styl vše tak promyšlené. Ve finále zde vnímám i silnější odkaz ve smyslu, že navzdory různým šíleným sektám, kultům a podobným vyšším vlivům si člověk vrhající se do sebevraždy může za své rozhodnutí většinou zejména sám, neboť záleží v první řadě na jeho vůli takový čin spáchat nebo nespáchat: SPOILERY! Ukazuje to jednak i pro mě snad nejvíc šokující scéna, v níž partu úhledně pooblékaných studentů vybrané školy s inspirací v nedávném incidentu přepadne šílená myšlenka ještě hromadnější sebevraždy, kterou navzdory plánům nejdříve si trochu užít vykoná parta s radostí a okamžitě i bez přímého vlivu nějaké sekty, ale také tuhle myšlenku s ukázkou protikladného případu vnímám v závěru, byť částečně otevřeném. [85%] (26.05.2023)

Bizarní a zneklidňující film s bezútěšnou atmosférou občas prokládanou podmanivými rytmy skladeb dívčí skupiny Dessert (ta poslední je opravdu výborná). Sice jsem tušil, že to je skvělý film, ale takovouto nálož jsem nečekal. Sebevraždy, při kterých se protagonisté usmívají či se tváří jakoby nic, jsou skutečně fascinující a patřičně krvavé. Akorát musím filmu strhnout bodík za Genesis a jeho bandu. Ve filmu působí jako pěst na oko. Pointa mě také moc nenadchla. Jinak úžasné a šokující japonské dílo. 9/10 (26.08.2005)

Japonské dny lumíků… Kriminální drama s hororovými prvky, co se nenuceně přehoupne do lehce muzikálového mindfucku beroucího si na paškál pubertální zbožňování idolů, komunikační sílu internetu a hlavně tradiční Nippon důvod k dobrovolnému odchodu ze světa - nedostatek sebeúcty. Ubrat plyn v úsměvných gore efektech, symbolice a jinotajích, naslouchalo by se asi mimoasijskému divákovi lépe, nicméně pak by to už nebylo to pravé Shionovo Sono japonské společnosti.. To já mám k sobě dobrý vztah - kdykoliv slyším Justina Biebera, mám nutkaní hodit pod vlak jeho, nikoliv sebe.. (18.09.2012)