Kroužek sebevrahů

Od Sona jsem viděl mnohonásobně lepší kusy. Film jako celek stojí za houby, ničím mě neoslovil ani neupoutal, popravdě jsem jeho konec ani příliš nepochopil (na svou obhajobu uvádím, že jsem při něm trochu klimbal), zaujaly mě v něm jen nějaké dílčí detaily (například pásy z odřezané lidské kůže) a sem tam nějaká scéna (třeba radostná hromadná sebevražda dívek v metru, při níž jsem si vzpomněl na Ladislava Klímu a jeho ideu radostné sebevraždy, jakožto projevu absolutní božské vůle v člověku). A líbila se mi roztomilá holčičí skupina, asi si jí stáhnu do auta. Ba ne, kecám, nestáhnu, nejsem magor. (04.06.2017)

Suicide Club disponuje atmosférou podle mě ještě silnější a depresivnější než proslulý Battle Royale. Už úvodní hromadná sebevražda patří k těm nejděsivějším momentům, co jsem kdy ve filmu viděl. Škoda, že v druhé půli snímek trochu ztrácí směr a závěr poněkud vyšumí. Jinak ale určitě patří k tomu nejtemnějšímu a nejšílenějšímu z japonské produkce, co jsem zatím viděl. (10.03.2007)

Skupina školaček čeká na metro. Jak se vlak blíží, všechny si stoupnou do jedná řady přímo na čáru, za kterou by se nemělo chodit. Po chvíli začnou odpočítávat, překročí čáru, a když je vlak na nádraží, téměř u nich, všechny skočí pod kola a umírají. Krev stříká v obrovských proudech. Skupina školáků se o sebevraždách baví a najednou se rozhodnou, že to také udělají. Je to jen recese, je to jen sranda? Vypadá to tak, prostě se hecnou a vylezou si na kraj střechy. Jenže pak skočí. Další záplava krve, lidé křičí. Nejsou to ojedinělé sebevraždy, naopak jsou jedny z mnoha. Jako kdyby se staly fenoménem. Mluví se pak i o skupině "Suicide Club", kterou chtějí školáci vytvořit, překovat, vytvořit rekord v tom, aby se zabilo co nejvíce lidí najednou. Velmi silný film, který ukazuje šílenství v japonském hávu, které je skutečně velmi silné. Proč to ti lidé dělají? Je to jen póza? Je to skutečně jen další fenomén? Něco jako Pokémoni? Jen s následky, které jsou fatální? Je to jedinečný pohled na dnešní dobu, kde se skutečně může stát fenoménem cokoli. Musíte však přijmout, že film není laskavý, ale zobrazuje scény s naturalistickou dokonalostí. Uřezávání vlastní ruky při krájení knedlíku je skutečně velmi silným zážitkem. Nejedná se o film pro každé povahy, ale může vám hodně rozšířit obzory. Více: http://www.filmovy-denik.cz/2012/09/jeden-den-jak-porodit-oliver-twist-wall.html (28.02.2013)

Uff, ťažky komentár. Neviem, neviem rozporuplné pocity mám z toho. Na jednej strane originálny nápad, ktorý určite stojí za pozornosť na druhej akási prázdnota posolstva. Tie dôvody sebevrážd sa mi zdali dosť plytké a spolu s tou skupinkou (nechcem spoilerovať) trochu mimo mísu. Na druhej strane sa nám film snaží niečo povedať, ale serióznosť tohto odkazu je degradovaná vekom sprostredkovateľov a žánrovou rozháranosťou. Na mňa to pôsobilo celkom rušivo. A film si len tak balancuje. Boli momenty keď som bol vo vytržení, s otvorenou hubou, pár krát som sa pekne zhnusil (v dobrom aj zlom) a raz aj fajne zľakol. Čo ale mu nemožno uprieť, že je hustý. Myslím, že si pozornosť fanúšikov nielen ázijskej tvorby zaslúži. Silné tri hviezdy. (04.06.2005)

Sonův (snad to skloňuju správně) postmoderní guláš, který, ač namíchán z rozličných ingrediencí, představuje překvapivě homogenní celek. Nachází se zde splatterově pojaté scény (úvodní scéna se školačkami a vlakem doprovázená cirkusově rozvernou hudbou či úklid ucha), klasický horror, sociální kritika, dekadentní muzikál alá The Rocky Horror Picture Show, ultračerná komedie či momenty jako vystřižené z tradičního krimi. Vše je navíc orámováno tématy blízkými japonské kultuře (mladičké pop-idoly, infantilita jako znak normality, školní kluby aj) a spoustou odkazů na populární kulturu (nikdo mi nevymluví, že Netopýr je odkaz na Batmana) a ano, funguje to a je to strašná a většinu času pořádně zlomyslná (kam se na to hrabe Red Meat) psina. A vsadím se, o co chcete, že když Sono točil závěrečnou písničku s jejím sluníčkovým poselstvím, tak se usmíval opravdu odporně potměšilým způsobem… (03.05.2013)