Charing Cross Road č. 84

Ostudně neznámé drama vyžaduje trochu zkušenějšího diváka a ještě lépe zároveň knihomila. David Hugh Jones totiž natočil film o ničem a o všem, což je na něm to nejlepší. Odvážný koncept filmu v dopisech je dodnes unikátní, a i když to zní extrémně nudně, opak je pravdou. Divadelní původ je na filmu znát, protože sestává z dialogů a odehrává se v komorním prostředí, o to víc ale vynikne celková atmosféra pomíjivosti života a toho, co je v něm vlastně důležité. Příběh velmi křehce ukazuje, že někdy je naše spřízněná duše na druhém konci světa a nemusíme ji ani vidět, abychom si uvědomili, co máme společného a jak moc si rozumíme snad po všech stránkách. Právě toto těžko uchopitelné poselství je jádrem celého filmu, proto je potřeba divácké empatie a spolupráce. Jones dobře věděl, že klíčové bude obsazení, které se povedlo na výbornou. Anthony Hopkins tu ukázal svůj totální minimalismus, v němž mu stačí opravdu málo na vyjádření veškerých emocí, oproti němu je Anne Bancroft hodně excentrická, nemá ale potřebu přehrávat a svou výstřednost udržuje uvnitř a nechá ji jen občas problesknout. Z dnešního pohledu je příjemné vidět začínající Judi Dench, která bohužel nemá tolik prostoru. Ve druhé polovině už snímek trochu ztrácí dech, malinko se opakuje a ani ono trochu nahodilé bourání čtvrté stěny nepůsobí úplně tak, jak bylo asi zamýšleno. Ve výsledku to ale moc nevadí, protože 84 Charing Cross Road je hlavně o vnitřních pocitech, životní nostalgii a jakémsi neuchopitelném pocitu toho, že všechno pomíjí a v životě je možné se spolehnout jen na několik vlastních jistot. 70 % (01.04.2021)

„Kdybych měl z nebe vyšívaný šat vetkaných stříbrných i zlatých svitů, blankytný, šerý nebo temný šat, šat noci, šat dne i šat polosvitu, pod nohama bych ti jej rozprostřel. Ale já chudák mám jen svoje sny. Pod nohama jsem ti je rozprostřel. Našlapuj lehce, šlapeš na mé sny.” - Anne Bancroft a Anthony Hopkins mě vzali na báječný výlet do kouzelného světa knížek a svým bezprostředním hereckým projevem mě naprosto dokonale přesvědčili o tom, že ani nekonečné dálavy nemohou zabránit spřízněným duším v jejich souznění. (80%) (17.01.2023)

Spisovatelka středního věku, Američanka, si skrz Atlantik dopisuje s prodavačem antikvariátu v Londýně, přičemž celý film stojí na poměrně originálním pojetí, kdy slyšíme oba herce ty dopisy předčítat a zároveň jejich obsah je vizualizován jednotlivými scénkami. Celý film je vlastně neustálé čtení dopisů napříč třemi dekádami, a dialogů, kdy si povídají dva herci mezi sebou, je tu minimum. Bohužel dle mého názoru je to koncept, který vydrží tak půlhodinu, než se začne opakovat a být monotónním. Film působí sice živě a to díky hlavně entuziastickému hereckému projevu Anne Bancroft, ale jinak si nemyslím, že ten příběh je tak zajímavý, aby ke konci už nepůsobil ubíjejícím dojmem. I toho Hopkinse jsem viděl zahrát v mnoha jiných filmech už lépe. Ale z vlastní zkušenosti mohu říct, že tenhle film se moc líbí ženám, moje šedesátiletá sestra ho miluje, kamarádka taktéž. Tak asi je chyba ve mně :o) (11.09.2024)

K filmu mě přivedl sir Anthony Hopkins(!). Něco tak krásně jednoduchýho, roztomilýho, nenápadnýho, přesto napínavýho, emotivního a tím geniálního jsem do týhle doby neviděla. Nádherně prostej příběh a přitom tak hlubokej. Díky skvělýmu výkonu Anne Bancroft (která mi byla ve Sloním muži krajně nesympatická) jsem se musela v jednom kuse usmívat a několikrát se i nahlas rozesmát. Sir Hopkins vše nádherně dokresluje. Konec filmu jen prohloubil moje pocity. Čtyři a 1/2. (07.04.2007)

To bolo ako blesk z jasného neba. Vôbec som nečakal, že ma tento neznámy film tak zaujme a vlastne ani nedokážem určiť, čím si môj záujem zaslúžil. Bol som ním pohltený od začiatku až do konca. Možno aj vďaka výbornému dabingu ma nič na jednoduchom príbehu, ktorý mi vzdialene pripomenul film Mary a Max, nevyrušovalo. Neviem odhadnúť, či priznanie plného počtu hviezdičiek bezprostredne po záverečných titulkoch nebolo unáhlené, ale dal som ich v dobrej, priam najlepšej viere. (13.10.2022)