John Q.

Pozor, spoilery! Říkám si: "No jo, drama, to si zase pobrečím." Ve skutečnosti se mi brečet vůbec nechtělo. Šokoval mě sice surový a krutý přístup nemocnice (nemáš prachy, tak vypadni), ale jinak jsem čekala mnohem smutnější konec. Třeba že se John vážně zastřelí, než k němu přiběhne žena, nebo že se operace nestihne a synáček umře. Taky mi přišlo zvláštní, že se John s rukojmími jen tak vybavoval o životě, jako by vůbec o nic nešlo. A to, že "zlá paní" (Anne Heche) nakonec přistoupí na Johnovy podmínky, když tak protestovala... no to je prostě Amerika. Film měl ale i světlé okamžiky, tak hodnotím lehkým nadprůměrem. (17.08.2008)

I když se na povrch projevuju cynicky, sarkasmy vrhám na všechny strany a v Bambim bych mohl hrát studený rampouch, rád se dojímám nad filmy o nemocných dětech. Příběh Johna Q. měl téměř všechny ingredience pravého slzavého dramatu ze Svatého lesa. Ke krokodýlímu ronění mi chyběl skutečně jen ždibeček - mohlo se ukázat, že náčelník Monroe je impotentní gay týraný retardovaným registrovaným partnerem, Johnovu manželku na oslavě jejích dvanáctých narozenin análně zneužil zvrhlý strýček a vyjednavač Grimes má jen jednu plíci a tu ještě prolezlou rakovinou. To by pak byl krásně proplakaný únorový večer! (20.02.2012)

Ó velký Cthulhu, co jsem komu udělala, že Tvé mocné chapadlo seslalo tohle na promítání do autobusu zrovna ve chvíli, kdy jsem v něm jela já? Příběh sám o sobě je odpadový a zpracování mu není nic dlužno aneb jak se hodný chudý černoch postavil se zbraní v ruce zlým bílým doktorům v bílých pláštích. Fuj. (28.11.2006)

Spravedlivou kritikou zaujaté melodrama nenechává na pochybách, komu stranit – zoufalý dobrotivý otec (naplno prodaný charizmatem Denzela Washingtona) vs. bezcitný zdravotnický systém reprezentovaný elitářským doktorem a jenom na peníze hledící ředitelkou (plus komickou policií). Nebojte, prozřou všichni. Pohádkové skamarádění chápavých rukojmí s únoscem obepíná čekání na zázrak, ke kterému víme, že dojde, proto záměr jímavé oběti nepadá na úrodnou půdu, když nás patetický happy end nemůže minout. (27.07.2021)

Něco tak nudného, kde je každá vteřina ukázkou těch největších filmových klišé, jsem už dlouho neviděla. Divák si klidně může celý film dopředu odcitovat, protože snímek je od první do poslední minuty neuvěřitelně průhledný. K tomu je ještě nesnesitelně sentimentální a vy, místo abyste plakali, začnete dostávat nekontrolovatelné záchvaty smíchu. Nakonec si říkáte, že by byl dobrý vtip, kdyby Johnova syna (po úspěšné operaci srdce) přejelo třeba auto. Ano, až takový cynismus ve vás paskvil tohoto druhu může vyvolat. Jen mi nedochází, proč roli v téhle příšernosti vzalo tolik skvělých herců. (18.06.2002)