Perfect Blue

Perfect Blue je dozajista (ne)přiznaným zdrojem té nejlepší tvorby Darrena Aronofského (tj. Requiem za sen a Černá labuť) a celkově velmi podnětným příspěvkem do subžánru paranoidního „schizothrilleru“. Bezbřehá touha po naplnění ambicí bez ohledu na psychické i fyzické důsledky je zde vykreslena bez sebemenších příkras a ty občasné hororové motivy jsou zatraceně husté. [80%] (12.04.2021)

[4,5*]       "Odteraz budem ja vo svetle a ty budeš v tieni." "Čo to hovoríš? Kto do pekla si?" "Už nikoho nezaujímaš. Si poškvrnená a špinavá."       Mimoriadne znepokojivý psychologický thriller z prostredia šoubiznisu, ktorý mnou prekvapivo mocne otriasol. Až sa človeku veriť nechce, že takéto niečo sa dá stvoriť v anime forme, ktorá evokuje skôr rozprávkovú hravosť (v tomto prípade ale len na prvý pohľad). S detským filmom to nemá vôbec nič spoločné, ide o výsostne dospelú záležitosť, poriadne drsnú, nervydrásajúcu, miestami aj dosť krvavú. Priznávam sa, že tým vystúpením dievčenského speváckeho tria na začiatku som sa nechal trochu zmiasť a mal som dokonca aj nutkanie to vypnúť (čo by bola veľká chyba). Hlavná hrdinka Mima je sympatická mladá dáma, ktorá opúšťa populárne dievčenské trio, aby sa vydala na hereckú dráhu. Snímka pritom znázorňuje kontrast medzi jej bývalým povolaním speváčky, ktoré predstavuje naivnú nevinnosť a jej terajším povolaním herečky v podobe stratenej nevinnosti, s paralelami na prácu špinavej prostitútky. Na Mimu silne dolieha mediálny tlak a postupne sa dostáva do stavu, kedy už nedokáže rozlišovať, čo je skutočnosť, čo filmová fikcia a čo jej desivé predstavy. Tieto rôzne roviny sa tu pritom pôsobivo prelínajú a snímka sa tak s divákom veľmi rafinovane pohráva. Vierohodným spôsobom sa jej darí navodiť dusivú atmosféru schizofrénie a strachu z neznámej hrozby, čomu dopomáha aj ťažká, depresívna hudba. Animácia je celkom pekná (hoci občas trochu statická), najmä čo sa týka vykreslenia prostredia.     "Poďme to všetko ukončiť. Nepotrebujeme dve Mimy, že?" "Ja som Mima!" "To je smiešne. Mima je popový idol... a ty si len stará špinavá podvodníčka." (23.03.2024)

Japonský snímek „Pafekuto buru“ je krásnou ukázkou toho, jak vypadá anime pro dospělé, a teď nemyslím hentai nebo něco podobného. Myslím anime, kde jsou dospělá témata, kde se vypráví příběh, který je pořádně drsný, a to i ve chvíli, kdy tu neteče krev. Scéna znásilnění i v téhle animované podobě dokáže s divákem pořádně zamávat, hlavně když si uvědomíte, jak se tím bortí sny. (25.03.2020)

Mima je popová zpěvačka, která se vzdá pěvecké kariéry a snaží se prorazit ve filmovém showbyznysu. Její neposkvrněná duše se naučí být prostitutkou. Natáčí scény, které z ní udělají sexuální symbol a špiní se čím dál víc. Čím více kariéra stoupá, tím více se cítí zneuctěná. Navíc se jí rozpadá osobnost, ztrácí paměť a nerozlišuje mezi realitou, natáčením a sny. Už nedokáže rozlišit, co je pravda a co jen role či sen. Zamotává se sama do sebe a ještě jí začíná vyhrožovat šílený fanoušek. Je to velký spletenec. Jako divák jsem po čase nebyl schopen určit, stejně jako hlavní postava, co se děje. Je šílená? Kdo jí pronásleduje? Co je realita? Jak utíká čas? Proč si nic nepamatuje? Hodně otázek a na konci jen jedna odpověď. Skvělá zápletka, úžasná hudba. Přesto, že se film zdá jako naivní, opravdu není. Promyšlená gradace příběhu je výjimečná. (20.01.2013)

Starší počin od režiséra mé oblíbené Papriky. Skvělý thriller, kde živé herce zastupují ti animovaní. Psychologické drama, ve kterém do poslední chvíle nevíte, jestli je bláznem ta dívenka, všichni ostatní, nebo vy. Satoshi Kon si prostě rád hraje se sny a rád je míchá s realitou a stejně jako v Paprice, tak ani tady se nebojí nahoty a drsných scén, které by v USA asi jen tak neprošly. A poselství filmu? Pokud máte nějaký sen, jděte si za ním a nenechte si do něj nikým kecat, třebaže se vám hned nedaří. (30.08.2010)