Hráči z Indiany

Když jsem film viděl jako dítě poprvé, byl jsem na konci dojatý jak želva. Dnes, když se na film dívám, ocením hlavně dobře natočené sportovní záběry ( na tu dobu ) s nepřeslechnutelnými hudebními motivy Jerryho Goldsmithe, naprostý herecký přehled Gene Hackmana, povedený výstup Dennise Hoppera a scénář, který sebou vláčí tolik patosu, že je zralý na přepsání. Na konci jsem ale dojatý i dnes :-) (30.06.2008)

Výkony herců jsou slušné, atmosféra je super, doplňková hudba je úžasná. To, že se takový tým dostane do finále, mi přijde jako dobrý podklad, ale je nutné, aby ten tým působil jako ten největší chudáček pod Sluncem, který zásluhou všemožných zázraků dokáže vždy vyhrát v posledních sekundách? Tolik remízových situací těsně před koncem jsem ještě neviděl, ale asi to je tím, že basket až tak moc často nesleduju :) Všudypřítomná kýčovitost celkový dojem hodně sráží. *** Ve zkratce: Hickory prohrává o 8 bodů, zbývají dvě minuty... Hickory srovnalo, zbývají 4 sekundy, Hickory střílí a ... je to koš. (01.06.2010)

Dříve bych nikdy neřekl, že se budu časem dívat mj. na americké sportovní filmy. Dneska jsem si dal poledne Sjezdaře z roku 1969 a teď večer tenhle film o basketbalovém družstvě ze střední školy. Co oba pojilo kromě žánru, nebyl jenom můj oblíbenec Gene Hackman v roli trenéra, ale také důležitá sportovní myšlenka o síle týmu – zatímco v tom prvním filmu byla spíše jen předmětem jednoho sporu, později trochu vyšumělého do prázdna, v Hráčech z Indiany se nesla prakticky celým filmem. Celkově na mne tenhle film působil hlavně jako pěkný, hluboký příběh ze života, kde vedle zápasu představovalo hybný moment i téma znovunalezení si cesty k vzájemnému porozumění (viz. třeba postava bývalého trénera, otce jednoho z mladých basketbalistů, který bojuje s alkoholem, ale po vyhazovu dostává od Hackmana, tedy od Normana Dalea, pomocnou ruku). Basketbal mne nijak neoslovuje (ač na druhé straně narozdíl od takového boxu ani nijak nepřekáží) a tvůrcům se navíc povedlo něco nevídaného: přimět mne, abych během závěrečného zápasu opravdu těm mladým hráčům fandil a netrpělivě očekával výsledek, který v zásadě nezklamal. :) Jedinou výtku mám tedy směrem k syntetické hudbě, která je typickým produktem tehdejší doby 80. let, a k příběhu zasazeného do doby 1951–52 na mne působila dost rušivě. 80% (15.12.2019)

První zhruba hodina byla fajn. Z Gene Hackmana srší jako vždy charisma na míle daleko, venkovští burani jsou správně buranovití a film šlape podle klasické šablony. Pak už se to ale začíná kazit a předvídatelný konec byl pro mě vyloženým utrpením. Hudba je strašná, protivná, rušící a ten neustále se opakující motiv mě už vážně iritoval. Vše začíná být kýčovité, trapné, nic nepřekvapí. Chybí tomu něco navíc - aspoň troška originality, nějaké překážky, vtip, lepší dialogy. Takhle je to jen průměrný sportovní film odehrávající se v 50. let, který mě ve výsledku moc nebavil. (26.07.2019)

Sportovní filmy o tom, jak neznámej a podceňovanej tým něco vyhraje, můžou těžko něčim překvapit. Pokud si na začátku sestavíte seznam klišé, který se hojně vyskytujou ve sportovních filmech, tak je postupně všechny odškrtáte. Když tam začaly padat hlášky jako "Bůh tě chce vidět na hřišti." nebo "Tenhle zápas chci vyhrát pro svýho tátu.", tak jsem měl fakt dost. Nutno dodat, že pokud se zrovna děj neodehrává přímo na hřišti (nebo v šatně), tak je to celkem dobrý. Pro mě je to tak na rozhraní 2-3 hvězdy, ale za solidní výkony Hackmana a Hoppera zaokrouhlim nahoru. Ale čekal jsem teda víc. (21.05.2011)