Modigliani

Točit filmy o lidech, kteří skutečně žili, s sebou nutně přináší ten fakt, že si spousta diváků udělá o té osobě obraz podle toho, co vidí. Takovým markantním příkladem je Formanův Amadeus, v němž jsou Mozart a Salieri zpodobeni takovými, jakými ve skutečnosti vůbec nebyli. Jaký byl Modigliani, to nevím a určitě ho nebudu mít zafixovaného takového, jakým byl v tomto filmu, který sice nepatří ke skvostům světové kinematografie, nicméně určitě patří k těm kvalitnějším a mohl by některé diváky postrčit k tomu, aby se začali trochu víc zajímat o Modiglianiho dílo. Herecké výkony jsou na vysoké úrovni, akorát mi nejde na rozum, proč byl do role Pabla Piccasa vybrán tak tlustý herec, protože Piccaso tlustý nebyl, naopak měl až do pozdního věku hodně sportovní figuru. (25.10.2014)

Život búrliváka „Modiho“ by poskytol materiál aj na päť ťažkotonážnych filmov. Režisér Mick Davis akoby sa však náročnosti a uhrančivosti ponúkanej látky zľakol a namiesto nervovoparalytickej drámy nám servíruje letný koktejl. Okrem všelijakých sirupov a kociek ľadu je tu síce aj pár kvapiek nefalšovaného absintu, ale na poriadnu opicu to nestačí. Voľné narábanie s faktografiou ešte Davisovi možno tolerovať, viac mi prekáža, že sujet rozbil do nie vždy konzistentnej mozaiky. A ešte viac to, že Modimu upiloval rohy a odstrihol chvost a vtlačil mu skôr podobu romanticky nesvojprávneho rojka nepochopeného dobou a spoločnosťou /čo je stáročia nemenná, petrifikovaná predstava veľkej časti populácie o „tých umelcoch“/. Modi bol nepochybne citlivá dušička, ale aj surovec a grobián /Jeanne by o tom vedela rozprávať celé hodiny/, zmietaný démonmi šialenstva – ale takto ho scenárista skrátka vidieť nechcel - a Andy García by to možno ani nezahral. Neomylnou ranou do čierneho je casting postavy Jeanne Hébuternovej – Elsa Zylberstein je týpek, ako by si ju namaľoval sám Modi. Vo výkonoch dvoch protagonistov – Garcíu a Djalila, je viac teatrálnosti než stotožneného herectva, možno aj preto z filmu kvapká namiesto krvi ľahké červené víno. Kvôli niektorým silným miestam som už takmer siahal po štvrtej hviezdičke, ale viac ako ľahučký nadpriemer to žiaľ, určite nie je... (19.07.2006)

Psíček a mačička boli na polievku dvaja, Mick Davis bol jeden a predsa sa mu podarilo zrežírovať podobný magľajz ako jeho zvieracím predchodcom. Eklektická zmiešanina rôznych prísad naládovaná do príbehu, ktorého osou sa stala umelecká rivalita dvoch výstredných maliarov. Držať palce však nebolo prečo výraznejšie ani jednému z nich, či lepšie povedané - z hľadiska ich diela: obom rovnako. Historky dokresľujúce duel sprevádzala hudba rôznych žánrov, no jej spoločným znakom bola nevhodnosť konkrétnej skladby k danej scéne. Všetko pod patronátom zjavovania sa mladého Modiho, ako akéhosi morálneho výkričníka výčinov toho staršieho. Plus ďalšie halucinogénne scény, ktoré mali byť spolu s mladým Modim akýmsi príslovečným korením, zvýrazňujúcim chuť. V tomto prípade to chuť zážitku ale posúvalo skôr do želéovitého mdla. Výsledkom sú také umelecké amarouny - bez výraznejšej chuti, zápachu. Bez dôvodu udržať si tento zážitok, podsúvajúci myšlienku o umeleckej tvorivosti vzbudzovanej predovšetkým súťažami, nejako dlhšie v pamäti. Milenci z Montparnassu od Jacquesa Beckera z roku 1957 vyhrávajú nad týmto zlepencom na celej čiare. (09.02.2014)

Nejsem žádnej fanda do umění, ale toto dílo nezanechalo ani skvrnku na mé filmové paletě. Scénář i hudba byli absolutně nedostačující a výkony herců tak průměrné.. Jediné co tenhle snímek drží nad vodou je jedinečný Andy Garcia, který mě svým výkonem donutil přidat * navíc. (25.12.2006)

No nevím, nějak se nemůžu smířit s myšlenkou, že když se někdo chová jako nezodpovědné, zkrachovalé, věčně sjeté nebo ožralé hovado, likviduje tím všechny blízké, ale je to v jádru (zjevovaném v nepříliš častých jasných chvilkách) fajn chlap s citlivou dušičkou (nesoucí obvykle tolik, tolik bolesti a takové ty kecy), tak je to vlastně všechno v pořádku. A přesně takhle scénárista a režisér Davis vykresluje svého Modiglianiho. Říkám schválně Davisův Modigliani, protože Andy Garcia, jehož kvality známe, i jeho protějšek Picasso (hraný Omidem Djalilim) se téměř výhradně omezují na archetypální pózy bohémů z plakátu a teatrální přehrávání. To druhé jde jakž takž akceptovat ve scénách, kdy jsou si oba rivalové tak nějak blíž - jako třeba při návštěvě u starého nemocného Renoira. Z těch několika jmen (a ve filmu jich hraje svou úlohu celá řada) můžete tušit, že Davis chtěl vytvořit silný portrét rozervaného génia, orámovaný jedním z mnoha zlatých věků Paříže. To se mu podařilo, až na tu sílu. Na mě zkrátka tahle řeč nefungovala. Jsem sice do značné míry kulturní barbar, ale obávám se, že to není ta hlavní příčina. Tu vidím v tom, že Davis se úplně zbytečně pokusil o to, aby jeho film "měl vše" - romantického hlavního hrdinu odtrženého od světa, s imaginárním průvodcem (ne mentorem, protože se na jeho rady několikrát zvysoka vykašle;)) v podobě malého chlapce, Udo Kiera namaskovaného jako geishu a Picassa jako samuraje (BTW jednu z dlouhé řady jeho milenek hraje Eva Herzigová a je skutečně okouzlující), "snové" scény drogového deliria a internace ve cvokhausu, patetické scény uměleckých gest, jakých jsou k mání veletucty, značně lacinou scénáristickou licenci při práci s fakty o Modiglianiho životě a zejména smrti (Formanova Amadeovská průtrž mračen hadr), zbytečný zombie-looking dialog Jeanne Hebuternové (mmchdm ve většině svých scén vynikající Elsa Zylberstein) s Picassem po Modiglianiho skonu, a hlavně montáž procesu tvorby několika věhlasných umělců podbarvenou Ave Maria (nebo Ode To Innocence, kdo se v těch stodevatenácti releasech má vyznat) dámy jménem Sasha Lazard, v níž se prapodivně kros-ouvruje latinský text, klasická hudba, elektronika a něco, co je lyrický buď arabský nebo francouzský hip-hop:) Ne že by to nebylo zajímavé, ale funkční to podle mého (podle ohlasů na youtube zjevně menšinového;)) názoru rozhodně není. New York Times údajně tento film označil za katastrofu. To je řekl bych zbytečně kruté hodnocení - faktem ale je, že je tu zjevně nevyužitý potenciál, a kdyby bylo totéž téma svěřeno některému ze současných "magických" režisérů, mohli jsme být v extázi srovnatelné s tou, kterou si frajerský Amedeo dopřával každý den - pokud na to zrovna měl. Z nedávných filmů o velkých umělcích a jejich obrazech mi daleko víc sedla Dívka S Perlou. Modigliani má u mě nárok na 60%, a pokud do toho budu mít co mluvit, víckrát ho už neuvidím. (27.07.2012)