Život pod vodou

Krásný a podivínský film o tom, jak se starý dobrodruh snaží ještě jednou a naposledy vyplout na moře, poznat svého dospělého syna, dát zapomenout neúspěchům a posměškům, ale hlavně - pomstít se, skoncovat s (možná) jaguářím žralokem, který na předešlé výpravě zabil jeho nejlepšího přítele a parťáka. Kouzlo filmu spočívá ve 'statickém' projevu všech herců, skrz který ale paradoxně uplyne více emocí než kdyby na to jakkoliv tlačili. Je to příběh o stáří a vzájemném smíření se, kamkoliv Steve (skvělý a dojemný Bill Murray) a jeho tým zavítá, jakoby už zavítal a to v mnohem lepších časech, všechno tak nějak mizí v mlžném oparu vzpomínek. I'll fight it, but I won't kill it. Now, what about my dynamite? (29.12.2007)

Od Wese Andersona jsem předtím nic neviděl, tak nemůžu nikterak srovnávat, ale myslím, že to nevadí. ŽpV není „běžný“ film, pluje si mimo běžné žánry a zavedená schémata, to mě docela těšilo. Největší radost mi dělal tamní humor, na mořský film poměrně suchý, absurdní a bizarní. Druhým potěšením byly herecké výkony všech představitelů, které sympaticky rezonovaly s vyzněním filmu. A třetím potěšením byla hudba: předělávky písní Davida Bowieho do portugalštiny(?) v solo-kytarovém provedení, a samozřejmě Sigur Rós v jedné z vrcholných scén filmu. (14.04.2005)

A zase je tu ta postmoderna. Kombinace nezkombinovatelného. Je to dobře? Je to špatně? Každopádně je to velmi, velmi ... originální. Pozor: pokud to čekáte, Život pod vodou rozhodně není žádná třeskutá komedie. Atmosférou mě překvapivě připadá nejblíže asi filmu Zatraceno v překladu Sofie Coppolové - lehká nostalgie s dávkou humoru. Příběh zpracován jinak by mohl být vnímán jako 100% realistický. Vše je ovšem "shazováno" = parodováno přítomností teatrálního barevného mořského světa. Bill Murray jako hrdina Steve Zissou (a vlastně jako Jacquese Cousteau) pluje po moři a řeší své životní problémy. Vizuálně film pojí estetiku dokumentů Jacquesea Cousteaua a filmů, k jakým patří například Lhurmannovo Moulin Rouge. Je to spojení neuvěřitelné, ale je to tak. Trochu se za to stydím, ale opět mě napadla definice filmu skrze rovnici: Život pod vodou = příběh z dokumentů Jacquese Cousteaua + bizarní prostředí jako v Moulin Rouge + atmosféra Ztraceno v překladu + samozřejmě herecký výkon Billa Murrayho, z kterého se pomalu začíná stávat kultovní postava s naprosto specifickým hereckým projevem. (14.06.2005)

Před Andersonem nezbývá než smeknout, protože tenhle podivný slepenec pseudo-dokumentu, ifantilního dobrodružného déčka a komorního dramatu dokázal udržet pohromadě vskutku s lehkostí mistra. Velice k tomu napomáhá hudba, zejména postmoderně dráždivé překopávky Davida Bowieho do portugalštiny a komorního písničkářství, které mají díky pravidelný prostřihům na muzicírujícího Seu Jorge zvláštní rytmizující dopad na celkově trochu nevyrovnané tempo filmu. Nepominutelným specifikem „Života pod vodou“ je stylizovaná kamera, zejména pak kompozice obrazů, které často připomínají pečlivým naaranžováním postav před objektivem skupinové fotky z deníku cestovatele (nebo výjevy z dětských her na hrdiny – jak vidno, nemá to k sobě daleko). Hlavním tahounem snímku jsou však bezesporu herecké výkony (musela by mi ruka uhnít, kdybych nezmínil fenomenálního Willema Dafoe a zejména Billa Murrayho, který je na pomyslném vrcholu sil!), díky nimž člověk překoná závrať zmatení v úvodních částech filmu a s trochou štěstí si do bizardního akvária Steva Zissoua cestičku najde... Riziko, že mu v hlubinách dojde kyslík, tu je stále přítomné, ale navzdory tomu stojí tenhle snímek za sázku do divácké loterie. (19.03.2005)

Naprosto fascinující a odzbrojující mystifikační pocta klukovskému světu dobrodružství a neohrožených hrdinů ze staré školy, variace na věčné téma Barona Prášila, ozvláštněná pseudodokumentární formou vyprávění, záměrně archaickou trikovou a animační stránkou odkazující ke stylu verneovek a rodokapsů (a třeba i k filmům našeho Karla Zemana) a v postmoderním synkretickém mixu film předznamenávající a doprovázející poetiku a estetiku snímků Michela Gondryho (neotřele pojaté představení výzkumné lodi s použitím jejího průřezu, práce s interiéry, s image oceánografů - geniálně příznakové červené čepice atd.)... Wes Anderson zamýšlel svou hravě nejednoznačnou mystifikaci jakožto vážně míněnou poctu a poklonu všem těm nádherným mužům vědy křížící svou práci s chlapeckými sny o dobrodružství a především pak oceánografu a vynálezci potápěčského přístroje Jacques-Yves Cousteauovi (zjevná aluze v názvu na jeho legendární cyklus Podmořský svět Jacquea Cousteaua). Na principu parodie tohoto a podobných přírodovědných dokumentárních snímků v kombinaci s hranou dramatickou rovinou a poetickou rovinou inspirující se nádherou oceánu a pestrostí a rozmanitostí podmořského světa vytváří Anderson doslova úchvatný filmový tvar. Co nelze nezmínit je dokonalý casting a doslova neuvěřitelná mizanscéna, už dlouho jsem nebyl z nějakého filmu (mimo děl právě již zmiňovaného Gondryho) takhle esteticky ,,paf" :-) Rámec osobitého vyznění dotváří i brazilský folkař Seu Jorge, který příznačně pro film a jeho synkretický mix po svém (a dokonce v portugalštině) interpretuje kultovní písně Davida Bowieho, a samozřejmě úžasné a hvězdné (pro film s rozpočtem 25 miliónů až neuvěřitelně) obsazení v čele s Andersonovým oblíbencem Billem Murraym, který se od svého obsazení Sophií Coppola v jejím normotvorném filmu Ztraceno v překladu zařadil mezi asi nejzajímavější herecké tváře současné Ameriky a jehož střízlivé a umírněné herectví patří k tomu nejosobitějšímu, co může současná západní nezávislá kinematografie nabídnout (viz Jarmuschovy Zlomené květiny či Kafe a cigára). (29.05.2008)