Macbeth

Williama Shakespeara je možné považovať za nesmierne plodného autora divadelných hier (cca 38 ostalo zachovaných), sonetov a básní. Z hľadiska dnešnej kultúry a umenia jeho dielo predstavuje ten najpopulárnejší prúd tvorby, preferovaný všetkými médiami a predstavovaný na najväčších scénach, v najvhodnejších časoch, s širokou podporou a obľúbenosťou u ľudových más i mocipánov. Adaptácie majstrových diel sú z dôvodu jeho širokospektrálnej diváckej obľúbenosti (a z nej vyplývajúceho komerčného-zárobkového potenciálu) dodnes predmetom programu mnohorakých divadiel aj kín. Osobne drvivú väčšinu jeho videných či čítaných hier považujem za priemerné, či jemne nadpriemerné kusy s pár zábleskami geniality v niekoľkých scénach. Trochu zoširoka úvod je potrebný pre to, aby som uviedol, prečo sa mi Polanského spracovanie Macbetha zo všetkých videných adaptácií páči najviac. S úctou k popularite toto spracovanie je kostýmovo dokonalé, nesmierne krvavo-brutálne a zároveň dialógovo verné. Posilnenie naturálnej stránky súznie s vyznením o príkro nelichotivom súde tých, čo sú hnaní životom prevažne veľkolepými ambíciami dosiahnutia slávy, popularity a moci. Neváhajú kedykoľvek zradiť, zaprieť, umlčať, ublížiť doslova komukoľvek, len aby ich osobnosť vynikla. Nuž, a keď sa to hodí, neváhajú využiť služby pokútnych čarodejníc, zaklínačov voodoo, či čohokoľvek (spriahnutie s čertom-diablom), len aby ono sami zažiarili. Ich vznešenosť, sila, sláva, ich výnimočné dielo. Toto sa vekmi veru nezmenilo. Polanski to videl a pod producentskou taktovkou vydavateľa erotického časopisu Playboy Hugha Hefnera zrežíroval odporúčaniahodný film. Hnaný aj potrebou vyrovnať sa so situáciou po smrti jeho tehotnej manželky Sharon Tateovej, ktorú zavraždili členovia hipisácko pošahanej sekty Rodina Charlesa Mansona v auguste 1969. (19.04.2022)

Do krví, deštěm a blátem prosycené adaptace Shakespearovy tragédie promítl Polanski své vnitřní běsy, které jím po zavraždění těhotné manželky musely nutně zmítat. Typický je také strach coby motor počínání většiny postav jeho filmů a opsání kruhu, kdy se závěr podobá začátku- zde pointa o všudypřítomném zlu, které číhá na to, až je člověk pustí ze řetězu. (06.08.2013)

Polanski ma milo prekvapilo. Zatiaľ čo filmy, ktoré som od neho videl doteraz, za veľa nestáli, tento bol iný. Vysokoatmosferický, miestami epický, miestami surový (v tom najpozitívnejšom zmysle slova) a s bravúrnou akciou, hlavne záverečný súboj v brnení bol asi najvieryhodnejší, aký som v historickom filme videl. Človek sa síce musí prebyť ťažkými Shakespearovými dialógmi a monológmi, ktoré sú tu ale o niečo prijateľnejšie ako v o 23 rokov staršom predchodcovi s Wellesom v hl. úlohe. A práve s týmto predchodcom vyznievajú moje najväčšie porovnania. V obsadení hl. postavy Welles vyhráva na celej čiare. Pre obyčajného diváka bude vyznievať novšie spracovanie určite prijateľnejšie, už len z toho titulu, že ide o film, s množstvom exteriérových scén, nie iba o sfilmovanú divadelnú hru v štúdiu. (23.03.2016)

Druhá verze Macbetha a opět pekelná nuda. Polanski se sice snažil, takže oproti Wellesově verzi je tu pěkná krajinka, něco málo krvavých scén, nahoty a opravdu vynikající finální souboj. Jenže ten příběh je prostě řídký - Macbeth ponoukán věštbou a manželkou zabije krále a stává se tyranem; navíc to nemá nic společného s historií. Nikdo známý nehraje, jen díky jménu jsem v Bankovi objevil vousatého a vlasatého Doyla z Profesionálů. A zatřetí postavy začnou na začátku žvanit a melou a melou a melou celou stopáž naprosto nezajímavé, nudné, prázdné řeči, přičemž Polanski to žvanění natáhl oproti Wellesovi na hrůzostrašné dvě hodiny dvacet. Tam kde podobně utahaného Julia Caesara z roku 1970 zachraňoval příběh a herecké výkony, tady není nic, jediná zajímavá scéna. Díky kladům ze začátku a tomu že nechci být úplný barbar dávám 1*, ale jinak další nesledovatelný Shakespeare. (10.01.2023)

Snaha po zobrazení hrůz (ňapř. v Kmotrovi nebo v A Clockwork Orange se v sedmdesátých letech nezastavuje ani před zfilmováním tohoto dnes už klasického dramatického díla ze 17.století od Williama Shakespeara. Režisér Polanski v tomto svém filmu v níž si šlechtic Macbeth nečestným a nekontrolovatelným způsobem (touhou po moci) zajistí skotský trůn ale nakonec se i o sám stane obětí vlastních intrik, plně respektuje původní předlohu. Jeho zájem je spíše soustředěn na činy a konání jednotlivých historických postav. Navíc klade například větší důraz na neobvyklý projev-pozornost spíše budících jednotlivých scén, než na odvíjení vnitřního dramatu. Některé pasáže ve filmů jsou opravdu hodně drsné a krvavé a se svým až naturalistickým podáním se spíše podobají než dramatu scénám z hororů. Film tenkrát s velikým nadšením přijali ve Velké Británii, naopak v USA se objevil až dva roky po násilné smrti manželky Romana Polanského, Sharon Tateové, tam ho však kritika dokonale ztrhala. (26.10.2006)