Už tady nežijeme

Nezávislý film kanadské výroby neposkytuje žádné pohledy na komplexní oblast partnerských vztahů, je zaměřen pouze na jeden aspekt - oblast, kde se vztahy rozpadají - a tam je hořký, realistický i když překvapivě ne příliš dramatický což je pro mne trochu zklamáním. Není tam dostatek prostoru ukázat, co kdysi mohlo být dobré ve vztazích, aby jejich rozpad znamenal zodpovězení zásadních otázek. 70% Produkce: Front Street Pictures (12.11.2017)

Herci pôsobia umiernene, dejovo je to pekne našpanované, divák sa má na čo pozerať. Nezávislosť zaváňa televíznosťou. Akurát mňa stále akosi neberie to totálne rozanalyzovanie princípu americkej rodiny, keďže sa s týmto modelom akosi ešte stále tu podaktorí určite nestotožňujeme. Ale to bude mentalitou. Film a jeho hlavnú podstatu si však uvidomí až divák, ktorý nejaký ten vzťah/manželstvo má/mal. A určite aj poučí. Mňa určite a minimálne v tom zmysle, že nevera je úbohosť a nemá absolútne žiadny zmysel. A o tých ostatných hlbších stránkach ani nehovorím. 85%. (19.11.2007)

Zajímavý film, který ovšem nic nového nepřináší. Ani co se týče rozuzlení, nebo nějaké rady do partnerského života. Jedině snad, že š**at partnerky kamarádů se nemá. Čtveřice zajímavá (Ruffalo je super herec a výkon Laury Dern byl v některých scénách obdivuhodný). Ovšem, když film dokoukáte, řeknete si, že zas tak kvalitní drama to nebylo. 68% (with J.) (21.03.2012)

Dechberoucí partnerská výpověď. Dva páry, zprvu "jen" přátelé, se milostně promísí. Nejde však o tělocvik z rozmaru, ti lidé jsou svým způsobem všichni nějak nešťatní, o něco se cítí ošizení, něco nezvládají a naléhavě potřebují azyl, účast, lék. Kdo ubližuje, nedělá to cíleně, kdo to myslí dobře, může zranit. Vztahové filmy mám ráda, ale tenhle má něco víc. Je až neuvěřitelně reálný, je až neuvěřitelně citlivě natočený, je ke všem aktérům neuvěřitelně spravedlivý. Kdo se v tom partnerském vesmíru pohybuje, tu nahoru, tu dolů, možná se v jednom z těch čtyř křehkých zrcadel pozná. (05.11.2006)

Americký nezávislý film zpravidla poznáte podle toho, že se v něm řeší nedořešené rodinné vztahy, dospělí lidé po sobě křičí kvůli jiným dospělým lidem, všichni všechny strašně nenávidí a přitom se vlastně milují a celé je to stejně jenom o sexu a penězích. Méně známí herci v podobných filmech účinkují, aby se stali známějšími, ti známější, aby nám dokázali, že umí také hrát, nejenom se usmívat do objektivů fotoaparátů. Právě snaha něco dokázat je vlastní snímku Johna Currana. Spočívá v tom jeho největší síla i slabina. Snahou o co nejsyrovější zachycení rozpadu dvou manželství připomíná nějakou evropskou „intelektuálštinu“, akorát zde jde více o tělo než o duši. Evropská „intelektuálština“ to ovšem není, pouze jí chce být, což je nejpatrnější na „hlubokých“ scénách, kdy hlavní hrdina běží lesem, do toho vidíme prostřihy na jeho soulož s milenko a slyšíme znepokojující hudební tóny. Způsob, jakým Curran příběhu dodává hloubku není ani trochu nápaditý a ačkoliv natočil přesně takový film, jaký se od amerického „nezávisláka“ očekává, je to film chladný, odtažitý a pohřbívající veškeré umělecké ambice paradoxně přílišnou ambiciózností. Asi to má působit sofistikovaně, režisér mne však nedokázal přesvědčit, že si takto na něco sofistikovaného jenom nehraje. Ne všude platí „méně je někdy více“, ale zrovna u podobného námětu nepochybně ano. Kéž by tvůrci zůstali u metafory se semaforem, coby věcí či pocitem, jenž nám brání pokračovat v bezstarostné cestě životem. A okamžitý rozjezd nemusí být vždy tím nejvhodnějším rozhodnutím. Curranovi by neuškodilo, kdyby více důvěřoval svým hercům a nabídnul jim více scén „zadumaně sedících a mlčících“, jejichž síla by pak rozhodně nespočívala v intenzitě křičených vět. Přitom všechno, co herci měli zahrát, zahráli skvěle. Hlavně obě ženské představitelky; „Lynchova herečka“ Laura Dernová má však stejně jako Naomi Wattsová tu nevýhodu, že její postava je příliš nevýrazně napsaná a nejspíš ani nebudete vyvíjet nějakou snahu, abyste si jí zapamatovali. Kolik podobně nešťastně zamilovaných žen jsme již mohli vidět? Desítky? Stovky? Naprostým vyredukováním výstředností se postavy sice stávají věrohodnějšími, avšak zapomenete na ně bezprostředně po zhlédnutí (tuto vět bych prosil vytesat na svůj náhrobek :). Už tady nežijeme (proč taky) se utápí v šedi nevýraznosti po stránce obsahové, stejně tak formální. Není to film nezdařený, ví, co chce říct a říká to globálně stravitelným způsobem a navíc… na Naomi je opravdu moc pěkný pohled (čím to, že jsou všechny Australanky tak krásné a talentované?). 70% (29.10.2007)